01. Boží zjevení
Původ víry je v Bohu samotném. Bůh se dává lidem poznat: „zjevuje se“.
Vědomí, že Bůh je, daroval lidem Bůh sám. Bůh se neskrývá, nýbrž dává se lidem poznat, aby o něm mohli mluvit a věřit v něho.
„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim [lidem] přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Římanům 1,19.20).
Bůh se zjevuje různým způsobem, v přírodě a v dějinách.
Bůh se zjevuje v přírodě jako Stvořitel: v existenci vesmíru, lidstva, zvířectva i rostlinstva.
„Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb“ (Žalm 104,13.14).
Bůh se zjevuje v dějinách lidstva. Například vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí a dal mu Desatero přikázání. Největším Božím zjevením v dějinách bylo, když se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu a působil na zemi. Žil před 2 000 lety. V Ježíši Kristu se Bůh zjevil jako Vykupitel.
„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna“ (Galatským 4,4).
Bůh je duchovní bytost. Dává se poznat jako Bůh,
- Otec, jenž stvořil svět a uchovává jej (1. Mojžíšova 1; 1. Mojžíšova 8,21.22),
- Syn, Vykupitel a Nositel spásy (1. Janův 5,20),
- Duch svatý, Přímluvce, Utěšitel, jenž uvádí do veškeré pravdy (Jan 16,13).
Boží zjevení jsou zaznamenána v Písmu svatém.
„Božím zjevením“ rozumíme následující skutečnosti:
- Bůh se dává poznat. Podává výklad o své bytosti (Boží „sebezjevení“).
- Bůh sděluje člověku svou vůli.
- Bůh projevuje člověku svou lásku, zejména ve svém slově a svátostech.
Ano, Bůh přináší také zjevení o věcech budoucích. Slíbil, že Ježíš Kristus znovu přijde (srov. Jan 14,3). Těm, kteří budou při jeho opětovném příchodu proměněni a uchváceni (srov. 1. Tesalonickým 4,13-18), se Bůh zjeví dokonalým způsobem – spatří ho takového, jaký jest (srov. 1. Janův 3,1.2).
„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1. Janův 3,1.2).
Ano, působením Ducha svatého v apoštolském úřadu je nám darováno poznání, které se týká Božích spasitelských skutků. Toto poznání je naznačené v Bibli a Duch svatý jej dále odhaluje.
Člověk má věřit v Boha a jeho zjevení. Boží zjevení může člověk uchopit pouze ve víře. Pokud uvěří, bude Bůh a vše Božské pro něj cenné a pro jeho život určující.
Pro někoho, kdo nevěří v Boha jako Stvořitele, není například vesmír Božím dílem, v němž se Stvořitel dává poznat, ale je pouze výsledkem náhodných procesů v přírodě.
Víra je nezbytná k tomu, aby se člověk přiblížil k Bohu. Není však něčím, čeho člověk dosáhne sám od sebe. Víra je projev Boží milosti, tedy dar, po kterém by měl člověk toužit a přijmout ho. Víra vede člověka k poznání Boha, k důvěře v něho a k uspořádání života podle Boží vůle.
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Židům 11,1).
„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11,6).
Víru daruje a posiluje Duch svatý. Děje se tak mimo jiné zvěstováním evangelia na základě Písma svatého.
„Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova“ (Římanům 10,17).
Písmo svaté – Bible – je sbírka knih o Božích skutcích, příslibech a zákonech. Skládá se ze Starého a Nového zákona. Písmo svaté podává svědectví o Božích zjeveních, není však úplným a vyčerpávajícím výčtem všech Božích činů. Bůh se postaral o zachování toho, co je důležité pro spásu člověka.
Slovo „Bible“ je odvozeno z latinského „biblia“ a znamená „knihy, svitky“.
Autorem Písma svatého je Bůh. Lidé, které k tomu podnítil (inspiroval) Duch svatý, zapsali, co Bůh zjevil. Do formy a použitých výrazových prostředků biblických knih se promítá osobnost pisatele, jeho představy o světě a stav poznání tehdejší doby.
„Inspirace“ znamená v překladu: „vnuknutí, vdechnutí“. Božská inspirace znamená, že Duch svatý člověka k něčemu ponouká, resp. mu něco zprostředkovává.
Ano, Bůh se postaral, aby texty biblických knih zůstaly po staletí zachovány v nezměněné podobě.
Sbírka biblických spisů vznikala v průběhu staletí. Za svůj vznik vděčí nejen lidským úmyslům, ale především Boží vůli.
Křesťanský kánon Starého zákona je založen na hebrejském kánonu židovství, jehož spisy vznikaly pravděpodobně v průběhu tisíciletí.
Kánon Nového zákona tvoří evangelia, Skutky apoštolů, listy a prorocká kniha – Zjevení Janovo. V prvotní církvi se nejprve velké vážnosti těšily listy apoštola Pavla. Později přibyla evangelia – z nichž nejstarší je Evangelium podle Marka – a ostatní spisy. Spisy Nového zákona vznikaly v průběhu přibližně 70 let.
Aby mohla být tato původní svědectví křesťanské víry zachována a šířena, byla z nich sestavena sbírka, která byla na různých synodách schválena jako „kánon“.
„Kánon“ označuje sbírku spisů závazných pro určité náboženské učení. Pro křesťanskou víru jsou to spisy Starého a Nového zákona.
Pojem „synoda“ je odvozen z řeckého „synodos“ a znamená „setkání“. Synodou se rozumí setkání církevního grémia, které má zmocnění činit závazná rozhodnutí.
Písmo svaté je rozděleno na dvě hlavní části: Starý zákon pojednává o době před Kristovým narozením, Nový zákon začíná Kristovým narozením.
Starý zákon zahrnuje události o stvoření a prvních lidech a také texty o původu a dějinách izraelského národa. Dále ve Starém zákonu nalezneme velebení Boha, ale i napomenutí a přísliby určené lidem.
Nový zákon pojednává ve čtyřech evangeliích a Skutcích apoštolů o Ježíši Kristu, jeho apoštolech a prvních křesťanských obcích. Dále obsahuje listy apoštolů adresované obcím a jednotlivým osobám. Zjevení Janovo - prorocká kniha Nového zákona - pojednává o opětovném příchodu Ježíše Krista a dalších budoucích událostech.
Starý zákon tvoří 17 knih historických, 5 knih didaktických a 17 knih prorockých.
17 knih historických:
- Pět knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium)
- Kniha Jozue
- Kniha soudců
- Kniha Rút
- Dvě knihy Samuelovy
- Dvě knihy Královské
- Dvě knihy Paralipomenon
- Kniha Ezdrášova
- Kniha Nehemjášova
- Kniha Ester
5 knih didaktických:
- Kniha Jóbova
- Žalmy
- Přísloví Šalomouna
- Kazatel
- Píseň písní
17 knih prorockých:
- Izajáš
- Jeremjáš
- Pláč Jeremjášův
- Ezechiel
- Daniel
- Ozeáš
- Jóel
- Ámos
- Abdijáš
- Jonáš
- Micheáš
- Nahum
- Abakuk
- Sofonjáš
- Ageus
- Zacharjáš
- Malachiáš
12 knih apokryfů:
- Tóbit - Tóbijáš
- Júdit
- Přídavky k Ester
- Kniha moudrosti
- Sírachovec
- Báruk (a List Jeremjášův)
- Přídavky k Danielovi
- Tři muži v rozpálené peci
- Zuzana
- Bél a drak
- První Makabejská
- Druhá Makabejská
Pojem „apokryfy“ je odvozen z řeckého slova „apokryphos“, což znamená „skrytý, zahalený“. Apokryfy („skryté spisy“) jsou biblické knihy, které nejsou obsaženy ve všech vydáních Bible. Představují spojovací článek mezi Starým a Novým zákonem a obsahují teze víry nezbytné pro pochopení Nového zákona.
V Novoapoštolské církvi se apokryfy považují za rovnocenné s ostatními starozákonními spisy.
Nový zákon tvoří 5 knih historických, 21 knih didaktických a 1 kniha prorocká.
5 knih historických:
- Evangelium podle Matouše
- Evangelium podle Marka
- Evangelium podle Lukáše
- Evangelium podle Jana
- Skutky apoštolů podle Lukáše
21 knih didaktických:
- List apoštola Pavla Římanům
- Dva listy apoštola Pavla Korintským
- List apoštola Pavla Galatským
- List apoštola Pavla Efezským
- List apoštola Pavla Filipským
- List apoštola Pavla Koloským
- Dva listy apoštola Pavla Tesalonickým
- Dva listy apoštola Pavla Timoteovi
- List apoštola Pavla Titovi
- List apoštola Pavla Filemonovi
- List Židům
- List Jakubův
- Dva listy Petrovy
- Tři listy Janovy
- List Judův
1 kniha prorocká:
- Zjevení Janovo (Apokalypsa)
Písmo svaté je základem učení Novoapoštolské církve. Verše z Písma svatého jsou též výchozím bodem kázání na bohoslužbách.
Správné pochopení Písma svatého umožní v celé hloubce jen působení Ducha svatého. Výklad Písma svatého patří k úkolům Ježíšových apoštolů.
„Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství“ (1. Korintským 4,1).
V centru Písma svatého se nachází Ježíš Kristus. Tuto skutečnost vyjadřují slova: „Ježíš Kristus je středem Písma.“ Proto se musí i při výkladu Starého zákona vycházet z Ježíše Krista. Ve Starém zákoně se předpovídá a připravuje příchod Mesiáše. Nový zákon pojednává o Ježíšově působení v přítomnosti i budoucnosti.
Písmo svaté má v životě věřícího velký význam: přináší útěchu a povzbuzení, ukazuje cestu, napomíná a prohlubuje poznání a víru.
Základem pro posílení víry při četbě Bible je bohabojnost a upřímná modlitba za správné pochopení Písma svatého.
Křesťané věří v jednoho Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. Víra v trojjediného Boha byla lidem zpřístupněna skrze Ježíše Krista.
Syn, Ježíš Kristus, promlouval o svém nebeském Otci, v nějž mají lidé věřit. Bůh, Otec, několikrát dosvědčil, že Ježíš Kristus je jeho Syn (Lukáš 3,22; 9,35).
Nakonec Ježíš Kristus přislíbil, že přijde Duch svatý jako Přímluvce a Utěšitel.
„Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého" (Matouš 28,19).
„Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26).