Původ víry je v Bohu samotném. Bůh se dává lidem poznat: „zjevuje se“.
Vědomí, že Bůh je, daroval lidem Bůh sám. Bůh se neskrývá, nýbrž dává se lidem poznat, aby o něm mohli mluvit a věřit v něho.
„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim [lidem] přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Římanům 1,19.20).
Bůh se zjevuje různým způsobem, v přírodě a v dějinách.
Bůh se zjevuje v přírodě jako Stvořitel: v existenci vesmíru, lidstva, zvířectva i rostlinstva.
„Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb“ (Žalm 104,13.14).
Bůh se zjevuje v dějinách lidstva. Například vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí a dal mu Desatero přikázání. Největším Božím zjevením v dějinách bylo, když se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu a působil na zemi. Žil před 2 000 lety. V Ježíši Kristu se Bůh zjevil jako Vykupitel.
„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna“ (Galatským 4,4).
Bůh je duchovní bytost. Dává se poznat jako Bůh,
Boží zjevení jsou zaznamenána v Písmu svatém.
„Božím zjevením“ rozumíme následující skutečnosti:
Ano, Bůh přináší také zjevení o věcech budoucích. Slíbil, že Ježíš Kristus znovu přijde (srov. Jan 14,3). Těm, kteří budou při jeho opětovném příchodu proměněni a uchváceni (srov. 1. Tesalonickým 4,13-18), se Bůh zjeví dokonalým způsobem – spatří ho takového, jaký jest (srov. 1. Janův 3,1.2).
„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1. Janův 3,1.2).
Ano, působením Ducha svatého v apoštolském úřadu je nám darováno poznání, které se týká Božích spasitelských skutků. Toto poznání je naznačené v Bibli a Duch svatý jej dále odhaluje.
Člověk má věřit v Boha a jeho zjevení. Boží zjevení může člověk uchopit pouze ve víře. Pokud uvěří, bude Bůh a vše Božské pro něj cenné a pro jeho život určující.
Pro někoho, kdo nevěří v Boha jako Stvořitele, není například vesmír Božím dílem, v němž se Stvořitel dává poznat, ale je pouze výsledkem náhodných procesů v přírodě.
Víra je nezbytná k tomu, aby se člověk přiblížil k Bohu. Není však něčím, čeho člověk dosáhne sám od sebe. Víra je projev Boží milosti, tedy dar, po kterém by měl člověk toužit a přijmout ho. Víra vede člověka k poznání Boha, k důvěře v něho a k uspořádání života podle Boží vůle.
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Židům 11,1).
„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11,6).
Víru daruje a posiluje Duch svatý. Děje se tak mimo jiné zvěstováním evangelia na základě Písma svatého.
„Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova“ (Římanům 10,17).
Písmo svaté – Bible – je sbírka knih o Božích skutcích, příslibech a zákonech. Skládá se ze Starého a Nového zákona. Písmo svaté podává svědectví o Božích zjeveních, není však úplným a vyčerpávajícím výčtem všech Božích činů. Bůh se postaral o zachování toho, co je důležité pro spásu člověka.
Slovo „Bible“ je odvozeno z latinského „biblia“ a znamená „knihy, svitky“.
Autorem Písma svatého je Bůh. Lidé, které k tomu podnítil (inspiroval) Duch svatý, zapsali, co Bůh zjevil. Do formy a použitých výrazových prostředků biblických knih se promítá osobnost pisatele, jeho představy o světě a stav poznání tehdejší doby.
„Inspirace“ znamená v překladu: „vnuknutí, vdechnutí“. Božská inspirace znamená, že Duch svatý člověka k něčemu ponouká, resp. mu něco zprostředkovává.
Ano, Bůh se postaral, aby texty biblických knih zůstaly po staletí zachovány v nezměněné podobě.
Sbírka biblických spisů vznikala v průběhu staletí. Za svůj vznik vděčí nejen lidským úmyslům, ale především Boží vůli.
Křesťanský kánon Starého zákona je založen na hebrejském kánonu židovství, jehož spisy vznikaly pravděpodobně v průběhu tisíciletí.
Kánon Nového zákona tvoří evangelia, Skutky apoštolů, listy a prorocká kniha – Zjevení Janovo. V prvotní církvi se nejprve velké vážnosti těšily listy apoštola Pavla. Později přibyla evangelia – z nichž nejstarší je Evangelium podle Marka – a ostatní spisy. Spisy Nového zákona vznikaly v průběhu přibližně 70 let.
Aby mohla být tato původní svědectví křesťanské víry zachována a šířena, byla z nich sestavena sbírka, která byla na různých synodách schválena jako „kánon“.
„Kánon“ označuje sbírku spisů závazných pro určité náboženské učení. Pro křesťanskou víru jsou to spisy Starého a Nového zákona.
Pojem „synoda“ je odvozen z řeckého „synodos“ a znamená „setkání“. Synodou se rozumí setkání církevního grémia, které má zmocnění činit závazná rozhodnutí.
Písmo svaté je rozděleno na dvě hlavní části: Starý zákon pojednává o době před Kristovým narozením, Nový zákon začíná Kristovým narozením.
Starý zákon zahrnuje události o stvoření a prvních lidech a také texty o původu a dějinách izraelského národa. Dále ve Starém zákonu nalezneme velebení Boha, ale i napomenutí a přísliby určené lidem.
Nový zákon pojednává ve čtyřech evangeliích a Skutcích apoštolů o Ježíši Kristu, jeho apoštolech a prvních křesťanských obcích. Dále obsahuje listy apoštolů adresované obcím a jednotlivým osobám. Zjevení Janovo - prorocká kniha Nového zákona - pojednává o opětovném příchodu Ježíše Krista a dalších budoucích událostech.
Starý zákon tvoří 17 knih historických, 5 knih didaktických a 17 knih prorockých.
17 knih historických:
5 knih didaktických:
17 knih prorockých:
12 knih apokryfů:
Pojem „apokryfy“ je odvozen z řeckého slova „apokryphos“, což znamená „skrytý, zahalený“. Apokryfy („skryté spisy“) jsou biblické knihy, které nejsou obsaženy ve všech vydáních Bible. Představují spojovací článek mezi Starým a Novým zákonem a obsahují teze víry nezbytné pro pochopení Nového zákona.
V Novoapoštolské církvi se apokryfy považují za rovnocenné s ostatními starozákonními spisy.
Nový zákon tvoří 5 knih historických, 21 knih didaktických a 1 kniha prorocká.
5 knih historických:
21 knih didaktických:
1 kniha prorocká:
Písmo svaté je základem učení Novoapoštolské církve. Verše z Písma svatého jsou též výchozím bodem kázání na bohoslužbách.
Správné pochopení Písma svatého umožní v celé hloubce jen působení Ducha svatého. Výklad Písma svatého patří k úkolům Ježíšových apoštolů.
„Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství“ (1. Korintským 4,1).
V centru Písma svatého se nachází Ježíš Kristus. Tuto skutečnost vyjadřují slova: „Ježíš Kristus je středem Písma.“ Proto se musí i při výkladu Starého zákona vycházet z Ježíše Krista. Ve Starém zákoně se předpovídá a připravuje příchod Mesiáše. Nový zákon pojednává o Ježíšově působení v přítomnosti i budoucnosti.
Písmo svaté má v životě věřícího velký význam: přináší útěchu a povzbuzení, ukazuje cestu, napomíná a prohlubuje poznání a víru.
Základem pro posílení víry při četbě Bible je bohabojnost a upřímná modlitba za správné pochopení Písma svatého.
Křesťané věří v jednoho Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. Víra v trojjediného Boha byla lidem zpřístupněna skrze Ježíše Krista.
Syn, Ježíš Kristus, promlouval o svém nebeském Otci, v nějž mají lidé věřit. Bůh, Otec, několikrát dosvědčil, že Ježíš Kristus je jeho Syn (Lukáš 3,22; 9,35).
Nakonec Ježíš Kristus přislíbil, že přijde Duch svatý jako Přímluvce a Utěšitel.
„Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého" (Matouš 28,19).
„Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26).