Vyhledávání církevních
obcí a oblastí

 

Katechismus v otázkách a odpovědích

03. Trojjediný Bůh

Bůh je duchovní, dokonalá, zcela nezávislá bytost. Je věčný, nemá začátek ani konec. Otec, Syn a Duch svatý je jeden Bůh.

Jestliže je tedy řeč o „Otci, Synu a Duchu svatém“, nejsou to tři bohové, ale tři osoby, které jsou jedním Bohem.

Trojjedinost Boha: viz otázky 61. a další, 198.

Lidé nedokážou Boha popsat vyčerpávajícím způsobem, ale znají jeho charakteristické znaky: On je Jeden (Jediný), Svatý, Všemohoucí, Věčný, Milující, Milostivý, Spravedlivý, Dokonalý.

Je jen jeden Bůh. Víra v jednoho Boha je základním vyznáním Starého a Nového zákona, a tedy i základem křesťanské víry.

Učení o existenci jednoho jediného Boha se nazývá „monoteismus“. K monoteistickým náboženstvím patří např. křesťanství, židovství, islám.

„Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není“ (Izajáš 44,6).

„Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán …“ (Marek 12,29).

Posvátnost patří k charakteristickým znakům Boha, k jeho bytí a působení. Posvátnost v sobě zahrnuje vznešenost, nedotknutelnost, odstup od všednosti. Také Boží slovo i vůle jsou svaté.

Boží svatost posvěcuje místo, na němž se Bůh zjevuje.

„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy!" (Izajáš 6,3).

Bůh může vše, nic pro něj není nemožné. Boží vůli a působení nemůže nikdo omezit.

Že je Bůh všemohoucí, je jasně patrné na stvoření. Pouhým svým slovem vše stvořil. Vše, co je, co my lidé vidíme i nevidíme, stvořil z ničeho. Díky jeho všemohoucnosti vznikne také nové stvoření.

K Boží všemohoucnosti patří také jeho vševědoucnost a všudypřítomnost.

Nové stvoření: viz otázka 581.

„Odpověděl: Nemožné u lidí je u Boha možné" (Lukáš 18, 27).

„Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného“ (Židům 11,3).

Bůh nemá začátek ani konec. Neexistují pro něj žádná časová omezení. Bůh stvořil čas a je jeho Pánem.

„Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože" (Žalm 90,2).

Už ve Starém zákoně se Bůh projevil jako milující, když vyvolil izraelský lid a vysvobodil ho z egyptského zajetí. Celému lidstvu se zjevil jako milující, když poslal svého Syna ke spáse všech lidí.

Apoštol Jan napsal: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1. Janův 4,16).

„Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jeremjáš 31,3).

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

Bůh je vůči člověku slitovný, milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný (Žalm 103,8). Že je milostivý, je zřejmé především z toho, že se ujímá hříšného člověk a odpouští hříchy. Milostivý je také proto, že se v Ježíši Kristu stal člověkem.

Boží milost si nikdo nemůže zasloužit. Je to dar.

Vše, co Bůh činí, je správné; nedopouští se chyb. „Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“ (5. Mojžíšova 32,4). S Boží spravedlností a spolehlivostí můžeme počítat: „Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní“ (1. Tesalonickým 5,24).

Projevem Boží spravedlnosti jsou i určité zákonitosti, jako například: co člověk zaseje, to také sklidí (Galatským 6,7), a mzdou hříchu je smrt (Římanům 6,23).

Ale nad vším je Boží milost. I ona je součástí jeho spravedlnosti. Hříšník, který si zasloužil trest, může skrze Ježíše Krista přijmout milost: potom mu Bůh už nebude počítat hříchy a poklesky.

„To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný“ (Žalm 119,160).

„Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy“ (Zjevení 16,7).

„Jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Římanům 3,24).

Boží skutky jsou dobré, jeho cesty správné. Bůh nejedná na základě nutnosti nebo nátlaku, ale jen podle své dokonalé vůle. Bůh je ve svých rozhodnutích zcela svobodný.

K Boží dokonalosti patří pravda. U Boha není lež, zklamání, nejistota ani rozdíl mezi vůlí a činem.

Boží dokonalost může člověk pocítit v Ježíši Kristu, protože Ježíš Kristus byl jako jediný na zemi ve svých promluvách i činech bez hříchu, bez chyb, tedy dokonalý.

„S Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají“ (Žalm 18,31).

„Bůh, Trojjediný“ znamená, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jeden Bůh. Nejsou to tři bohové, ale jeden Bůh, který se zjevuje ve třech osobách.

Odkazy na Boží trojjedinost (trinitu) najdeme ve Starém i Novém zákoně. Na základě těchto biblických svědectví věří křesťané v trojjediného Boha.

První odkaz na trojjedinost Boží je v 1. Mojžíšově 1,26: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Množné číslo „učiňme“ odkazuje na působení jednoho Boha ve více osobách.

Bůh se zjevil Abrahamovi v Mamre v podobě tří mužů (srov. 1. Mojžíšova 18). Ti jsou považováni za odkaz na Boží trojjedinost.

Podobně je tomu s trojím požehnáním („Áronovské požehnání“), které Áron udělil izraelskému lidu (4. Mojžíšova 6,24-26).

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ (4. Mojžíšova 6,24-26).

Když byl Ježíš, Syn Boží, pokřtěn u Jordánu, rozevřela se nebesa a Duch svatý na něj sestoupil jako holubice. Otec dosvědčil z nebe: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Marek 1,10.11). Otec, Syn a Duch svatý tam tedy byli společně.

Tři božské osoby jsou uvedené také v pověření ke křtu, které dal Ježíš svým apoštolům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28,18.19).

Také žehnací formule v 2. Korintským 13,13 odkazuje na Boží trojjedinost: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží [Otce] a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!“

Trojjedinost Boha trvá odpradávna. Učení o Boží trojjedinosti bylo formulováno na koncilech v Niceji (v roce 325 po Kristu) a v Cařihradu (v roce 381 po Kristu).

Učení o trojjedinosti Boží patří k základním tezím křesťanské víry.

Koncil: viz vysvětlivky k otázce 33.

Otec, Syn a Duch svatý jsou jména tří božských osob. Přestože se od sebe liší, společně jsou jeden Bůh.

V křesťanské tradici se ke třem božským osobám přiřazuje vždy určitý stěžejní pojem:

Bůh, Otec, je Stvořitel nebe a země.

Bůh, Syn, je Vykupitel, který se stal člověkem a svůj život obětoval k vykoupení lidstva.

Bůh, Duch svatý, je Stvořitel všeho nového: Stará se o to, aby lidé měli přístup k Boží spáse a aby nové stvoření došlo svého završení.

Nové stvoření: viz otázky 528. a další

Jestliže se používá pojem „Otec“ v souvislosti s Bohem, pojí se s ním stvoření, autorita a starostlivost. Bůh je Stvořitel a Ochránce svého stvoření. Proto smí každý člověk Boha, který je jeho Stvořitelem, oslovovat „Otče“.

Viz též Dítě Boží: vysvětlivky k otázce 530.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (1. Mojžíšova 1,1), vše viditelné – tedy hmotné stvoření – i neviditelné. Všechno vzešlo z Božího stvoření.

Bůh tvořil z ničeho a bez vzoru: „Bůh […] povolává v bytí to, co není“ (Římanům 4,17). Také stvořil věci a živé tvory z hmoty, kterou vytvořil (srov. 1. Mojžíšova 2,7.8.19), a vložil do nich řád. Veškeré stvoření je mu podřízeno.

„I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve (1. Mojžíšova 2,7.8.19).

Stvoření se svými zákonitostmi svědčí o Boží moudrosti, jejíž velikost si člověk nedokáže představit. S obdivem žalmista zvolal: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Žalm 19,2).

Bůh stvořil svět během šesti dnů. „Den stvoření“ označuje časové rozmezí, jehož délka není blíže určena. „Jeden den“ Božího stvoření není totéž, co jeden den našeho letopočtu.

V 1. Mojžíšově 2,2 se praví: „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.“

„… že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (2. Petrův 3, z 8).

„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul“ (Žalm 90,4).

V Bibli se píše, že na základě Božího slova vzniklo nebe a země, světlo, Slunce, Měsíc, hvězdy, rostlinstvo, zvířectvo a člověk. Všechno bylo velmi dobré (srov. 1. Mojžíšova 1,31).

Ne, existuje také neviditelné Boží stvoření. Jeho tajemství – stejně jako Bůh sám – se vymyká lidskému chápání. Písmo svaté odkazuje na oblasti, procesy, stavy a bytosti mimo hmotné stvoření.

K neviditelnému stvoření patří království, v němž trůní Bůh, dále se zde nacházejí andělé, nesmrtelná duše člověka a říše smrti.

Říše smrti: viz otázky 537. a další

Ďábel byl původně jedním z andělů. Jako takový patří k neviditelnému stvoření. Ale vzepřel se Bohu a pro svou neposlušnost, závist a lži byl se svými přívrženci svržen z nebe a vyloučen ze společenství s Bohem.

Zlo: viz otázky 217. a další

„Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí …“ (2. Petrův 2,4).

„Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu“ (List Judův 6).

Andělé jsou duchovní bytosti, které stvořil Bůh. Patří k neviditelnému stvoření. V ojedinělých případech mohou být z Boží vůle pro člověka viditelní.

Úkolem andělů je uctívat Boha, plnit jeho úkoly, a tak mu sloužit.

Boží láska vůči lidem se projevuje mimo jiné i tím, že nechává anděly sloužit také lidem. To, že se dostává andělské ochrany zejména dětem, lze soudit z Matouše 18,10.

„Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu. […] Dokud jsem byl s vámi, nebyl jsem s vámi z vlastní laskavosti, nýbrž z Boží vůle. Jemu dobrořečte po všechny dny a pějte mu chválu“ (Tóbijáš 12,15.18).

„Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce“ (Matouš 18,10).

Ne, protože andělé vždy jednají z vůle Boží. Proto nepřísluší dík nebo úcta jim, ale samotnému Bohu.

Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ (Židům 1,14).

Člověk sestává z ducha, duše a těla (1. Tesalonickým 5,23). Tělo je smrtelné, patří tedy k viditelnému stvoření Božímu. Duše a duch jsou nesmrtelné, patří tedy k neviditelnému stvoření Božímu. Vzhledem k tomu, že duše a duch žijí i po smrti, je důležité, abychom se zabývali i tím, co je neviditelné.

Postoj, který člověk zaujme vůči Bohu na zemi, se projeví na jeho bytí na onom světě. Toto poznání může člověku pomoci odolávat ďáblovým svodům a vést bohulibý život.

Na význam neviditelného v našem životě upozorňuje apoštol Pavel: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné“ (2. Korintským 4,17.18). Když se budeme zabývat neviditelným, pomůže nám to lépe se orientovat v životě.

Neviditelným bychom se měli zabývat tak, že se obrátíme k Bohu a budeme ho uctívat.

Ovšem zabývání se neviditelným ve formě vyvolávání duchů nebo dotazování se mrtvých (spiritismus) odporuje Boží vůli (srov. 5. Mojžíšova 18,10 a další; 1. Samuelova 28).

„Spiritismus“ (latinsky „spiritus“ = „duch“) označuje praktiky vyvolávání duchů, zejména duchů zesnulých.

„Ať se … nevyskytne nikdo, … věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti“ (5. Mojžíšova 18,10-12).

Člověk patří stejnou měrou k viditelnému i neviditelnému stvoření, protože má hmotnou podstatu (tělo) a nehmotnou podstatu (duši a ducha).

Bůh proto dal člověku významné postavení mezi všemi tvory a navázal s člověkem úzký vztah: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (1. Mojžíšova 1,26.27).

Pojem „hmotný“ vychází z latinského slova „materia“, což znamená „látka, hmota, materie“. „Hmotné“ označuje to, co je viditelné a hmatatelné. Naproti tomu „nehmotné“ je to, co je pro člověka neviditelné, neuchopitelné, duchovní.

Bůh stvořil vše svým slovem a člověka zavolal jeho jménem. Bůh tedy člověka oslovuje („Smíš jíst …“) a miluje ho. Člověk může oslovení slyšet a Boží lásku opětovat.

Protože Bůh člověka oslovuje, stará se o něho a daruje mu účast na božských povahových znacích, jako je láska, rozum, nesmrtelnost, je člověk obrazem Božím.

Bůh je nezávislý, absolutně svobodný. Také svému obrazu, člověku, dal možnost se svobodně rozhodovat. Se svobodou člověk zároveň přebírá odpovědnost za své jednání (srov. 1. Mojžíšova 2,16.17).

„A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (1. Mojžíšova 2,16.17).

Ano, muž i žena jsou stejnou měrou obrazem Božím. V tomto směru jsou oba ve své podstatě stejní.

Ne. To, že byl člověk stvořený k obrazu Božímu, neznamená, že by se z osoby člověka dalo soudit na božskou povahu nebo podobu.

Člověk je ve svém bytí závislý na Bohu.

Člověku je dáno, aby Boha, svého Stvořitele, poznal, miloval a velebil. V tomto směru je člověk orientován na Boha, bez ohledu na to, zda v něho věří nebo ne.

Bůh člověku přidělil prostor k životu a dal mu úkol, aby „panoval“ nad zemí, aby ji utvářel a chránil (srov. 1. Mojžíšova 1,26.28; Žalm 8,7).

„A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (1. Mojžíšova 1,28).

Za své chování ke stvoření je člověk odpovědný vůči Bohu, Stvořiteli. Člověk smí se stvořením zacházet svobodně, ale nikoliv svévolně. Jako obraz Boží má s veškerým životem i životním prostorem nakládat tak, aby to odpovídalo božské podstatě, tedy s moudrostí, laskavostí a láskou.

Ne, Bůh jako Stvořitel, Hospodin i Zákonodárce dal Adamovi a Evě v zahradě Eden přikázání, které znělo: nesmíte jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Prověřoval tím, jak lidé naloží se svobodou rozhodování, kterou jako obraz Boží dostali. Zároveň je varoval před následky porušení tohoto přikázání.

Věrný obraz Boha: viz otázka 81.

První lidé upadli do pokušení působením ďábla, který k nim přišel v podobě hada. Porušili přikázání, které jim dal Bůh. Člověk se stal hříšníkem.

S prvotním hříchem se pojí odloučení od Boha, duchovní smrt. Od té doby musí člověk vést na zemi život plný starostí, který končí tělesnou smrtí (srov. 1. Mojžíšova 3,16-19).

Od prvotního hříchu je člověk hříšný, to znamená, že je v zajetí hříchu a není schopný žít bez hříchu.

Smrt duchovní: viz otázka 532.

„Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. … Prach jsi a v prach se navrátíš“ (1. Mojžíšova 3,17.19).

Stav odloučení od Boha nemůže člověk sám od sebe zrušit. Ale ani jako hříšník nezůstává člověk bez útěchy a pomoci Boží. Bůh ho nenechává v duchovní smrti: Tím, že se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu a ten obětoval život a vstal z mrtvých, dal Bůh všem lidem možnost se z duchovní smrti vysvobodit.

První odkaz na Kristovu oběť získává člověk, když Bůh promlouvá k hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (1. Mojžíšova 3,15).

Duch, duše a tělo jsou vzájemně propojeny, prostupují se a ovlivňují se.

Tělo vzniká zplozením a odráží se v něm charakter a podoba rodičů. Duše je stvořena bezprostředně Bohem; Bůh tak působí i v současnosti a je Stvořitelem každého člověka.

Díky duši a duchu, které nejsou v Bibli od sebe jednoznačně odděleny, se může člověk podílet na duchovním světě, poznávat Boha a být s ním ve spojení.

„Duše“ a „duch“: nesmrtelná duše nesmí být zaměňována s „psýchou“ člověka, která bývá v hovoru také často označována jako „duše“. Rovněž je třeba rozlišovat mezi „intelektem“ a „duchem“.

Tělo člověka je smrtelné, duše a duch jsou nesmrtelné. Po smrti těla žije člověk dál jako jednota duše a ducha. To, co představuje jeho osobu, smrtí nezaniká. Jeho osobnost se potom projevuje skrze duši a ducha.

Při vzkříšení mrtvých budou duše a duch sjednoceny se vzkříšeným tělem.

Posmrtný život: viz otázky 531. a další

Bůh, Syn, je druhá osoba trojjediného Boha. Mezi Bohem, Otcem, a Bohem, Synem, není žádná hierarchie, přestože by se to při pojmech „Otec“ a „Syn“ nabízelo. Otec a Syn jsou stejnou měrou pravý Bůh, svou povahou jsou totožní.

V Ježíši Kristu se Bůh, Syn, stal člověkem a zároveň zůstal Bohem. Narodil se v Betlémě Panně Marii.

Ježíš Kristus, Bůh a člověk: viz otázky 103. a další

„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (Lukáš 2,1-14).

Ve Starém zákoně se mimo jiné nachází zaslíbení proroka Izajáše: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Izajáš 7,14).

Prorok Micheáš předpověděl Ježíšovo místo narození: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Micheáš 5,1).

Izajáš popsal Ježíše jmény, která podtrhují jeho jedinečnost: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Izajáš 9,5).

Immanuel („S námi Bůh“): viz otázka 115.

„… poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu“ (Galatským 4,4); viz též otázka 4

Cestu Ježíši připravil Jan Křtitel. Tento Bohem přislíbený předchůdce Ježíše Krista (srov. Malachiáš 3,1) kázal pokání a ohlašoval příchod Ježíše Krista, Vykupitele: „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Matouš 3,11).

Jan Křtitel byl první, o němž Bible píše, že Ježíše výslovně označil za Syna Božího a také to ohlásil lidu.

„Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví“ (Jan 1,6-8).

„Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží“ (Jan 1,34).

Když Ježíš přišel za Janem, Jan řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Druhého dne stál Jan Křtitel společně se dvěma svými učedníky, a když viděl Ježíše, jak jde okolo, opět řekl: „Hle, beránek Boží!“ Nato se tito dva muži vydali za Ježíšem a stali se jeho učedníky (srov. Jan 1,29.36.37).

Označení „beránek“ představuje Ježíše Krista jako Vykupitele a vychází z Izajáše 53,7: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku“. Berani patřili ve Starém zákoně odpradávna k oblíbeným obětním zvířatům. Symbol obětovaného „beránka Božího“ odkazuje na Ježíšovu smrt na obětišti.

Svou smrtí na obětišti umožnil Syn Boží hříšníkům, aby byli vysvobozeni z duchovní smrti a dosáhli věčného života: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1. Janův 4,9.10).

Smrt duchovní: viz otázky 89. a 532.

„Jednorozený Syn“ Boží znamená, že Ježíš Kristus, Boží Syn, je jediný a věčný.

Boží Syn není tvor jako člověk; ani se nedá srovnávat s anděly, kteří mají počátek: On je bez začátku a konce, je Bůh a tedy ve své podstatě totožný s Otcem a Duchem svatým. Proto byl odjakživa – tedy už před stvořením – ve společenství s Otcem a Duchem svatým (preexistence).

Pojem „preexistence“ je odvozený z latinských slov „prae“ a „existentia“, která znamenají „předcházející“ a „bytí“. Vztaženo na Ježíše Krista znamená preexistence, že Syn Boží existuje odpradávna, tzn., byl odjakživa, tedy už před stvořením i před tím, než se stal člověkem.

Bůh stvořil vše slovem („Bůh řekl“, srov. 1. Mojžíšova 1,3) a smysluplně uspořádal. Slovo je tedy začátek, ze kterého všechno vychází.

Označení „slovo“ (= řecky „logos“) je v 1. kapitole Evangelia podle Jana zároveň použito pro Božího Syna. Tím se poukazuje na to, že Bůh, Syn, je Stvořitel stejně jako Bůh, Otec, a Bůh, Duch svatý.

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,1-3.14).

V Janovi 1,14 se píše, že Boží Syn („slovo“) se stal „tělem“, tedy skutečným člověkem. Narodil se v Betlémě, vyrůstal v Nazaretu, kde se vyučil tesařem. Umřel v Jeruzalémě: ukřižován na Golgotě.

Ano, Ježíš Kristus byl ve své lidské povaze stejný jako ostatní lidé. Jako člověk měl tělo se všemi tělesnými potřebami. Hladověl, když byl na poušti; žíznil, když přišel k Jákobově studni. Radoval se s ostatními na svatbě v Káně Galilejské. Trpěl se zarmoucenými a plakal, když zemřel jeho přítel Lazar. Plakal také, když stanul před Jeruzalémem a lidé v něm nepoznali Božího Syna. Trpěl bolestmi, když ho bičovali.

Od lidí se ale lišil tím, že přišel na svět bez hříchu a nikdy nezhřešil. Až do své smrti na kříži byl poslušný Bohu, Otci.

Ne, na zemi byl stejnou měrou člověk i Syn Boží, tedy pravý Bůh.

Ježíš Kristus je pravý člověk i pravý Bůh: Má dvě povahy, lidskou i božskou.

Jen jako pravý Bůh mohl Ježíš Kristus říct: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30), a tím vyjádřit totožnou povahu s Otcem.

Při Ježíšově křtu v řece Jordán byl z nebe slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“ (Matouš 3,17). Také při Ježíšově proměnění vyzdvihl Bůh, Otec, Boží synovství: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte!“ (Matouš 17,5). I Ježíšova slova „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9) dosvědčují, že Ježíš je Bůh.

Zázraky, které konal, ukazují, že Ježíš Kristus je pravý Bůh. Byla mu podřízena příroda, neboť utišil bouři a kráčel po moři. Projevil se také jako Pán nad životem a smrtí, když uzdravoval nemocné a probouzel k životu mrtvé. Tím, že rozmnožil chléb a ryby a nasytil pět tisíc lidí a že proměnil vodu ve víno, překonal svým působením veškeré lidské schopnosti. Byl Pánem nad hříchem; hříchy opakovaně odpouštěl.

Ježíšovy zázraky: viz otázky 140. a další

Bůh „byl zjeven v těle“ (1. Timoteovi 3,16).

„On (Ježíš Kristus) je ten pravý Bůh a věčný život“ (1. Janův 5,20).

Jméno „Ježíš“ znamená: „Bůh zachraňuje“.

Když anděl Gabriel ohlašoval Ježíšovo narození, určil zároveň jméno dítěte. Marii řekl: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (Lukáš 1,31). I Josefovi bylo řečeno, jak se má dítě jmenovat: „[…] dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Matouš 1,21).

Už z Ježíšova jména je zřejmé, že se jedná o přislíbeného Spasitele a Vykupitele.

Ve svých činech se Ježíš Kristus projevoval jako Bohem seslaný Vykupitel (= Spasitel): „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“ (Matouš 11,5). To, že je Ježíš Kristus Vykupitel, se projevilo především tím, že zvěstoval Boží vůli a obětoval svůj život ke spáse lidstva, tedy k jeho vysvobození z hříchů a viny.

Ano, spaseni můžeme být jen skrze Ježíše Krista. Jen v něm mají lidé přístup ke spáse.

„V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12).

„Výsostnými tituly“ jsou míněna jména a označení Syna Božího, která v Písmu svatém zachycují nejrůznější znaky jeho jedinečnosti.

Slovem „výsosti“ oslovujeme člověka ze šlechtického rodu, který má zvlášť vysoké postavení, např. krále nebo císaře.

„Kristus“ pochází z řeckého slova („Christos“), což v překladu znamená „Pomazaný“.

Králové byli ve starozákonní době pomazáváni olejem (srov. Žalm 20,7); tento úkon představoval posvěcení k jejich svaté službě. Ježíš je označen za „Pomazaného“, protože je Pánem všeho, smiřuje lidi s Bohem a zvěstuje Boží vůli.

Výsostný titul „Kristus“ je s Ježíšem spjatý tak úzce, že se stal jeho vlastním jménem: Ježíš Kristus.

„Mesiáš“ pochází z hebrejštiny a v překladu znamená rovněž „Pomazaný“. To, že Ježíš z Nazaretu je Kristus, Izraelem očekávaný Mesiáš, se výslovně uvádí v Novém zákoně.

Ve Starém zákoně se označení „Pán, Hospodin“ objevuje převážně ve spojení s Bohem. V Novém zákoně se tento výsostný titul vztahuje také na Ježíše Krista. Označení „Pán“ přitom vyjadřuje božskou autoritu Ježíše Krista a znamená víc než pouhé uctivé oslovení. Jestliže je Ježíš označován „Pánem“, vyjadřuje se tím také, že je Bohem.

Výsostný titul „Syn člověka“ se nepoužívá pro vyjádření, že jde o syna člověka, ale o nebeskou bytost, která vládne lidem a soudí je.

Za života Ježíše Krista se ve zbožných židovských kruzích očekával „Syn člověka“, kterému měl Bůh svěřit vládu nad světem. Podle Jana 3,13 se nám Ježíš dává poznat jako tento Syn člověka, který sestoupil z nebe. Jako takový má moc odpouštět hříchy a přinášet spásu (srov. Matouš 9,6).

„Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lukáš 19,10).

Ano, Písmo svaté uvádí další výsostné tituly Ježíše Krista: „Immanuel“, „Boží služebník“, „Syn Davidův“.

Hebrejské jméno „Immanuel“ znamená „S námi Bůh“. Ježíš Kristus je nositelem výsostného titulu „Immanuel“, protože Bůh je v něm mezi lidmi a nabízí jim svou pomoc.

Jako „Boží služebník“ jsou v Písmu svatém označeny výjimečné osobnosti, které slouží Bohu. Jestliže je Ježíš označen za „Božího služebníka“, odkazuje tento titul na jeho službu a utrpení pro lidstvo.

V Novém zákoně je Ježíš Kristus označován „Synem Davidovým“. Už na začátku Matoušova evangelia se píše: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Matouš 1,1). To znamená, že v Ježíši Kristu se naplnila zaslíbení, která byla dána Davidovi (srov. 2. Samuelova 7; Skutky 13,32-37).

Ježíš Kristus jednal jako Král, Kněz a Prorok.

S králem je spojené panování a vláda. Kněz ve starozákonní době zprostředkovával smíření člověka s Bohem. Prorok hlásal Boží vůli a předpovídal budoucí události. To vše plnil Ježíš Kristus dokonalým způsobem.

Při svém vjezdu do Jeruzaléma se Ježíš vydával za krále pokoje a spravedlnosti. Také před Pilátem, zástupcem světové římské velmoci, pronesl, že je králem a svědkem pravdy.

Ježíšovo kralování se ale nevztahuje na pozemský svět, ani se neprojevuje posilováním vnější moci. To, že byl Král, bylo patrné z moci, kterou jednal, činil znamení a zázraky.

Královská hodnost Ježíše Krista je zdůrazněná také ve Zjevení Janově: Ježíš Kristus je „vládce králů země“ (Zjevení 1,5).

„Pilát mu řekl: Jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37).

Významní králové v dějinách izraelského národa:

  • král Saul
  • král David
  • král Šalomoun
  • král Chizkijáš

Nejdůležitějším úkolem kněží ve starozákonní době bylo přinášet Bohu oběti, a tak si ho naklonit a vzbudit u něho milost. Ježíš Kristus je Kněz, který je nadřazený všem ostatním. On je pravý Velekněz. Obětoval svůj život bez hříchu, aby lidé mohli být vysvobozeni z duchovní smrti a dosáhnout věčného života.

Úkolem velekněží ve starozákonní době bylo svěřovat Bohu lidské hříchy. Kvůli tomu vstupovali jednou za rok – na den smíření – do nejsvětějšího prostoru Chrámu („nejsvětější svatyně“), aby pronášeli přímluvy. Ježíš Kristus nepotřeboval smíření s Bohem jako velekněží Staré smlouvy: On sám je tím, který smiřuje a odpouští hříchy.

Ježíšova smrt na obětišti: viz otázky 98. a další, 177. a další

Významní kněží v dějinách izraelského národa:

  • Malkísedek
  • Áron
  • Élí
  • Sádok

Bůh slíbil Mojžíšovi: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži“ (5. Mojžíšova 18,18). Tím Prorokem je míněný Ježíš Kristus.

Jako Prorok zvěstuje Ježíš Kristus vůli Boží. Ukazuje cestu života a zjevuje budoucí události. Ve své promluvě na rozloučenou slibuje Ducha svatého. V knize Zjevení odhaluje průběh dějin spásy až po nové stvoření.

Jeho výpovědi platí navěky: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (Marek 13,31).

„Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny“ (Matouš 24,21.22).

„Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“ (Lukáš 21,25-28).

Významní proroci v dějinách izraelského národa:

  • Mojžíš
  • Samuel
  • Elijáš
  • Elíša
  • Jeremjáš
  • Izajáš
  • Jan Křtitel

O životě a působení Ježíše Krista se píše v Novém zákoně, ve čtyřech Evangeliích podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Evangelisté (autoři evangelií) nechtěli sepsat Ježíšův životní příběh, spíše dosvědčit víru, že Ježíš z Nazaretu je Mesiáš.

Mesiáš: viz otázka 112.

Syn Boží se narodil jako člověk Panně Marii v Betlémě. Jeho narození je líčeno v Evangeliích podle Matouše a Lukáše. Ježíš se narodil v době, kdy v Judsku vládl král Herodes a v Římě císař Augustus.

Ježíš skutečně žil; je to tedy osoba světových dějin a ne jen vybájená postava.

Anděl Gabriel přinesl Panně Marii poselství: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce“ (Lukáš 1,31-33).

Anděl také Marii vysvětlil, že počne z Ducha svatého: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (Lukáš 1,35).

Marie byla Ježíšova matka. Josef přijal Ježíše za vlastního syna. Proto je také zmiňován v Ježíšově rodokmenu.

„Mělo se za to, že Ježíš byl syn Josefa, jehož předkové byli: Heli,…“ (Lukáš 3,23).

Císař Augustus nařídil sčítání lidu. Každý se tedy musel dostavit do „svého“ města, tj. do místa, z něhož pocházel jeho rod. Josef, který byl Davidovým potomkem, šel tedy s Marií do „města Davidova“, do Betléma. Tam nenašli přístřeší, a tak Marie svého syna porodila pravděpodobně ve chlévě, protože ho položila do jeslí: „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“ (Lukáš 2,7).

Z této události je zřejmé, že Bůh se stal člověkem v bídných podmínkách.

Andělé se zjevili pastýřům, kteří u Betléma pásli své stádo, a zvěstovali jim radostnou zprávu: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“ (Lukáš 2,11; též Micheáš 5,1).

V Matoušově evangeliu se píše, že na Ježíšovo narození poukazovala také hvězda. Mudrci (mágové) „od východu“ šli za hvězdou, až došli do Jeruzaléma, aby se poklonili „novorozenému Králi“: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit“ (Matouš 2,2). Král Herodes je poslal do Betléma. „A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě“ (Matouš 2,9).

Tyto události odkazují na jedinečnost narození Božího Syna.

„Mágy“ byli označováni orientální mudrci zabývající se hvězdopravectvím a výkladem snů.

Král Herodes se domníval, že se v Betlémě narodil král, který by ho jednoho dne mohl svrhnout z trůnu, a proto usiloval o jeho život. Nechal povraždit všechny chlapce v Betlémě ve stáří do dvou let (srov. Matouš 2,16-18).

Bůh dal Josefovi ve snu pokyn, aby se svou ženou Marií a dítětem uprchli do Egypta (srov. Matouš 2,13.14). Po smrti krále Heroda se opět vrátili do Nazaretu v Galileji.

V Lukáši 2,52 se praví, že Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. V Lukáši 2,41-49 se zase píše, že dvanáctiletý Ježíš rozmlouval v chrámě se zákoníky, kteří se divili „rozumnosti jeho odpovědí“.

„A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“ (Lukáš 2,52).

Ježíš se dal pokřtít Janem Křtitelem v Jordánu. Bezprostředně po křtu na Ježíše očividně sestoupil Duch svatý. Bůh, Otec, svým hlasem z nebe dosvědčil: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Lukáš 3,22). Tato událost dokládá, že Ježíš je Syn Boží.

Ježíš byl bez hříchu. Přesto se nechal Janem Křtitelem pokřtít k pokání v řece Jordán. Z tohoto křtu – který byl výrazem pokání – je patrné, že se ponížil a podstoupil to, co bylo určené hříšníkům.

„Ježíš mu [Janovi] odpověděl: Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá“ (Matouš 3,15).

Duch svatý vyvedl Ježíše na poušť, „aby byl pokoušen od ďábla“ (Matouš 4,1). Ježíš tam strávil 40 dní a ďábel ho pokoušel několikrát. Ježíš odolal pokušením a ďábla odmítl. Potom k Ježíšovi přistoupili andělé a obsluhovali ho (srov. Matouš 4,11).

Tím, že Ježíš nepodlehl pokušením, prokázal ještě před svým veřejným působením, že je vítězem nad ďáblem.

První člověk, Adam, pokušení ďábla podlehl. Zhřešil a s ním se stali hříšníky i všichni lidé. Naproti tomu Ježíš zůstal bez hříchu. Tím vytvořil předpoklad pro všechny hříšníky, aby mohli opět přijít k Bohu.

Dědičný hřích: viz otázka 482.

Ježíš začal učit v Galileji ve věku asi třiceti let (srov. Lukáš 3,23).

Hlavní náplní Ježíšova učení je kázání o Božím království: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Marek 1,15).

„Boží království“ není státní území ani politické státní zřízení. „Království Boží“ znamená, že Bůh je přítomný mezi lidmi a vládne.

V osobě Ježíše Krista, Božího Syna, přišlo „království Boží“ mezi lidi (srov. Lukáš 17,21). Ježíš Kristus je vládce, nastoluje spravedlnost, daruje milost, projevuje náklonnost chudým a potřebným, přináší spásu.

„Království Boží“ má také budoucí význam – začne „Beránkovou svatbou“ a bude mít věčné trvání v novém stvoření (srov. Zjevení 21,1-3).

Beránkova svatba: viz otázky 566. a další
Království pokoje: viz otázky 575. a další
Nové stvoření: viz otázka 581.
„Přijď tvé království“: viz otázka 635.

V Evangeliu podle Matouše se pro „království Boží“ používá pojmu „nebeské království“, které má stejný význam.

„Království Boží“ označuje přítomnost a vládu Boha mezi lidmi. Bylo možné ho zažít v době Ježíše Krista. I dnes je „království Boží“ přítomno a můžeme ho zažívat v Kristově církvi, kde působí Ježíš Kristus – tedy ve slově a svátosti.

Na budoucí „království Boží“ ale ještě čekáme. Bude přítomno na „Beránkově svatbě“, v království pokoje a v novém stvoření.

„Činit pokání“ znamená odvrátit se od zla a přimknout se k Bohu. Ten, kdo činí pokání, je připravený změnit své smýšlení, a tak naplnit vůli Boží.

„Evangelium“ znamená „radostná zvěst“, „dobrá zpráva“. Je to zvěst o milosti, lásce a smíření, jež nám daruje Bůh v Ježíši Kristu.

Mojžíšův zákon měl pro izraelský lid nejvyšší závaznost. Jeho plnění bylo považováno za předpoklad správného vztahu mezi člověkem a Bohem. Ježíš vysvětlil, že má větší autoritu než Mojžíš a že je Pánem nad zákonem. Zákon shrnul do jednoho přikázání: milovat Boha a bližního jako sám sebe (Matouš 22,37-40).

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Matouš 5,17).

„On [Ježíš] mu řekl: »Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí « (5. Mojžíšova 6,5). To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: »Miluj svého bližního jako sám sebe« (3. Mojžíšova 19,18). Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Matouš 22,37-40).

Ježíš povolal učedníky (srov. Marek 1,16 a další). Z nich ustanovil dvanáct, „které nazval také apoštoly, aby byli s ním, aby je posílal kázat“ (srov. Marek 3,14).

Ježíšovi učedníci jsou lidé, kteří naplňují evangelium slovem i skutkem.

Zázraky, které konal Syn Boží, byly různé: uzdravoval nemocné, vymítal zlé duchy, mrtvé probouzel k životu, zázračně zasahoval do přírodních sil, nasytil zástupy, konal zázraky v podobě daru.

Ježíš konal zázraky, aby ukázal, že skrze něho Bůh – Všemohoucí a Milující – prokazuje milosrdenství trpícímu člověku. Zázraky zjevují slávu Božího Syna a jeho božskou moc.

Evangelia zmiňují, že Ježíš uzdravoval slepé, chromé, hluché a malomocné. Tato uzdravení odkazují na božskou podstatu Ježíše Krista, který jednal tak, jak o sobě mluvil Bůh k Izraeli: „Já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (2. Mojžíšova 15,26). Zázraky uzdravení vždy úzce souvisejí s vírou příslušné osoby (srov. např. Lukáš 18,35-43).

V evangeliích se píše, že Ježíš vymítal démony – kteří byli podle tehdejších představ také příčinou různých nemocí – a tak lidi uzdravoval. Nečistí duchové dokonce Ježíše uznávali jako Pána (srov. Marek 3,11).

Jako „démoni“ jsou v Novém zákoně označováni zlí, Bohu nepřátelští duchové, kteří se dle antického chápání snaží ovládnout (posednout) člověka a způsobit mu nemoc.

Evangelia líčí tři případy, kdy Ježíš vzkřísil mrtvé: dcera Jairova (srov. Matouš 9,18-26), syn naimské vdovy (srov. Lukáš 7,12-15) a Lazar, bratr Marie a Marty (srov. Jan 11,1-44).

Vzkříšení mrtvých ukazuje, že Ježíš Kristus je také Pánem nad smrtí. Zároveň přináší naději, že jednou budou mrtví vzkříšeni k věčnému životu.

Ježíš měl moc nad větrem i mořem, protože ho „poslouchaly“ (srov. Matouš 8,27): Strhla se veliká bouře, a když pohrozil větrům i moři, nastalo veliké ticho; voda se zklidnila. Tak se projevila Ježíšova moc nad přírodními živly.

Ježíšova vláda nad přírodními živly podtrhuje skutečnost, že Boží Syn je Stvořitel, jako Bůh, Otec (srov. Jan 1,1-3).

Ve všech evangeliích se píše o Ježíšově zázraku, který spočíval v nasycení pěti tisíců lidí pěti chleby a dvěma rybami (srov. např. Marek 6,30-44). Matoušovo i Markovo evangelium pojednává o nasycení čtyř tisíců (srov. Matouš 15,32-39 a Marek 8,1-9).

Tyto zázraky připomínají, jak se Bůh při putování izraelského lidu pouští postaral o nasycení lidu (manou). Dále tyto události odkazují na Svatou večeři Páně.

Ježíš konal také zázraky, při nichž lidé obdrželi hojnost pozemských darů. Příkladem takového zázraku v podobě daru je Petrův bohatý úlovek ryb. Petr celou noc s ostatními rybáři lovil ryby, ale nic nechytil. Na Ježíšovo slovo spustili rybáři znovu své sítě. Chytili tak veliké množství ryb, až se jim trhaly sítě a lodi se potápěly (srov. Lukáš 5,1-11).

Na svatbě v Káně Galilejské Ježíš proměnil vodu ve víno (srov. Jan 2,1-11). I to byl zázrak, a tedy i znamení božství Ježíše Krista.

Ježíš kázal lidem. Jeho nejznámější kázání je „Kázání na hoře“, které je zachyceno v Evangeliu podle Matouše. V úvodu tohoto „Kázání na hoře“ stojí „Blahoslavenství“.

Blahoslavenství:

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně“ (Matouš 5,3-11).

V Matoušově evangeliu se nacházejí „blahoslavenství“ z Ježíšova Kázání na hoře. Jejich prostřednictvím Ježíš ukazuje, jak člověk získá přístup ke „království nebeskému“, které je v Kristu přítomné. Za „blažené“ (šťastné) označuje ty, kteří žijí tak, jak se zde píše.

Nebeské království: viz otázka 135., vysvětlivky k otázce 135.

Ježíš ve svých kázáních často používal podobenství, tedy obrazná vyprávění. Tyto příběhy pocházely z každodenních událostí jeho posluchačů, aby jim snadno porozuměli. Podobenstvími Ježíš přiblížil hlavní obsah evangelia.

V prvních třech evangeliích je zachyceno na 40 podobenství.

„Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: ‚Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.“ (Matouš 13,34.35).

Ježíš v podobenstvích vysvětlil zásadní výpovědi, které se týkají království Božího, přikázání lásky k bližnímu, smýšlení člověka a příchodu Syna člověka.

Království Boží: viz vysvětlivky k otázce 135.
Syn člověka: viz otázka 114.

Ježíš vysvětlil království Boží na základě podobenství o hořčičném zrnu. Na něm demonstroval jeho skromný začátek i růst.

„Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. Pověděl jim i toto podobenství: Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí“ (Matouš 13,31-33).

Podobenství o drahocenné perle pojednává o člověku, který pozná bohatství ukryté v Ježíši Kristu, přijme ho a vzdá se kvůli němu všeho ostatního. Ježíš to na jiném místě zdůrazňuje výzvou: „Hledejte především jeho království…“ (Matouš 6,33).

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji“ (Matouš 13,44-46).

„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Matouš 6,33).

V Podobenství o ztracené ovci Ježíš ukázal, že Bůh usiluje o všechny lidi, tedy i o ty zdánlivě ztracené. Podobenství o ztraceném synu zobrazuje lásku Boha k hříšníkovi.

„Pověděl jim toto podobenství: Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila. Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lukáš 15,3-7).

Nejdůležitější přikázání je: milovat Boha a bližního. Ve vyprávění o milosrdném Samařanu Ježíš ukazuje, kdo je bližní, a vysvětluje, že láska k bližnímu nezavírá oči před bídou druhých, ale pomáhá.

Dvojí přikázání lásky: viz otázky 282. a další

„Ježíš mu odpověděl: Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet“ (Lukáš 10,30-35).

Podobenství o farizeu a celníkovi ukazuje, že ospravedlněn nebude ten, kdo se chlubí tím, co dokáže, co má a co je, ale ten, kdo přichází pokorně k Bohu a hledá milost.

Podobenství o nemilosrdném služebníku vybízí ty, kteří přijali Boží milost, aby přistupovali milostivě i k ostatním. Ten, kdo pozná velikost Boží lásky, pociťuje potřebu smířit se s bližním.

„O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám. Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lukáš 18,9-14).

„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát. S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím! Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: Zaplať mi, co jsi dlužen! Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to! On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru“ (Matouš 18,21-35).

V podobenstvích o příchodu Syna člověka mluvil Ježíš Kristus o svém opětovném příchodu.

V Matouši 24,37-39 se porovnává doba před opětovným příchodem Ježíše Krista se dny Noemovými; stojí zde: Kristův opětovný příchod bude náhlý a překvapivý.

Stejné poselství přináší také Podobenství o deseti družičkách (srov. Matouš 25,1-13). Vyvozujeme z něho ponaučení, že máme růst a být připravení na opětovný příchod Pána.

„Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka“ (Matouš 24,37-39).

„Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají! Ale rozumné odpověděly: Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si! Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: Pane, pane, otevři nám! Ale on odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“ (Matouš 25,1-13).

V Janově evangeliu najdeme Ježíšovy výpovědi označované jako „metafory“. Jejich prostřednictvím Ježíš přibližuje svou podstatu. Sedm významných výpovědí Ježíše Krista začíná slovy „Já jsem“. V nich o sobě mluví obrazně jako o „chlebu života“ (Jan 6,35), „světlu světa“ (Jan 8,12), „dveřích“ ke spáse (Jan 10,9), „dobrém pastýři“ (Jan 10,11), a „vinném kmeni“ (Jan 15,5). Kromě toho se Ježíš Kristus nazývá „vzkříšením“, „cestou, pravdou a životem“ (Jan 11,25; 14,6).

To všechno znamená, že pouze Ježíš otevírá přístup k Bohu, Otci, a přináší spásu.

Zvlášť blízkých bylo Ježíšovi dvanáct apoštolů, s nimiž měl velmi důvěrný vztah:

  • Když ostatní učedníci Ježíšovi nerozuměli a opustili ho, apoštolové u něho zůstali a vyznali, že on je Kristus (Jan 6,66-69).
  • Jen apoštolové byli s ním, když ustanovil Svatou večeři Páně (Lukáš 22,14 a další).
  • Ježíš dal apoštolům příklad pokorné služby, když jim umýval nohy (srov. Jan 13,4 a další).
  • Na apoštoly se obrátil před svou smrtí v promluvě na rozloučenou, která je zachycena v Janově evangeliu 13-16, a přislíbil jim Ducha svatého.
  • Apoštolům slíbil, že opět přijde (srov. Jan 14,3).
  • Apoštolům se opakovaně ukázal po svém zmrtvýchvstání (srov. Skutky 1,2.3).
  • Apoštolům před svým nanebevstoupením přikázal: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28,19.20).

„Jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“ (Skutky 1,3).

„Odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,4.5.15).

Doba utrpení Ježíše Krista začíná jeho vjezdem do Jeruzaléma: „Když se blížili k Jeruzalému…, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: Co to děláte?, odpovězte: Pán je potřebuje… Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ (Marek 11,1-9). – Přestože lid jásal, Ježíš Kristus věděl, že nálada se brzy změní a on se bude muset vydat na cestu ke kříži.

Doba utrpení Ježíše Krista bývá často označována také slovem „pašije“, které je odvozené z latinského „passio“, což znamená „utrpení“.

„Oslátko“ označuje oslí mládě.

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“ (Zacharjáš 9,9).

Ježíš vyčistil chrám, když z něho vyhnal obchodníky a směnárníky. Tím ukázal, že chrám, dům Boží, je svatý a není v něm místa pro obchody.

V Betanii zase žena pomazala Ježíše vzácným olejem z nardu. To se stalo po jeho slovech o očekávané smrti, protože mrtvé tenkrát balzamovali cenným olejem (srov. Marek 14,8).

Ježíš měl mezi farizeji a saduceji, k nimž patřili velekněží, mnoho nepřátel. Chtěli ho zabít. Tím byla jeho situace o to nebezpečnější.

Olej z nardu: nard je rostlina z himalájské oblasti (např. Indie, Bhútán, Nepál). Z jejího kořene se získávala látka příjemné vůně, která se přidávala k oleji používanému při balzamování. Nard se už v době antiky vyvážel do Středomoří. Protože pocházel z velké dálky, byl velice drahý.

Farizeové a saducejové byli zástupci nejznámějších náboženských uskupení v judaismu v době působení Ježíše Krista.

Farizeové se snažili přísně dodržovat předpisy Mojžíšova zákona. V evangeliích je tento druh zbožnosti často kritizovaný, protože může vést k přesvědčení o vlastní neomylnosti a pokrytectví. Z farizejů se vyvinulo dnešní židovství.

Saducejové odmítali víru v anděly nebo vzkříšení mrtvých. Patřili k nim především zámožné vrstvy obyvatelstva a kněží Jeruzalémského chrámu. Po zničení chrámu se saducejský směr židovství rozpadl.

Vedle farizejů a saducejů existovali ještě esejci jako třetí důležité uskupení antického judaismu.

Jeden z dvanácti apoštolů, Jidáš Iškariotský, šel před židovskými Velikonocemi (paschou) za Ježíšovými nepřáteli. „Tehdy šel … Jidáš Iškariotský k velekněžím a řekl jim: Co mi dáte? Já vám ho zradím“ (Matouš 26,14.15). Oni mu nabídli 30 stříbrných. To byla částka, která se obecně platila za otroka. Tím se naplnilo slovo proroka Zacharjáše (srov. Zacharjáš 11,12.13) – Pán tak byl postavený na úroveň otroka (srov. 2. Mojžíšova 21,32).

„Řekl jsem tedy: Pokládáte-li to za dobré, vyplaťte mi mzdu; ne-li, nechte být. Tu mi odvážili jako mzdu třicet šekelů stříbra. Nato mi Hospodin řekl: Hoď to tavičovi, tu nádhernou cenu, jíž mě ocenili. I vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem je v Hospodinově domě tavičovi“

(Zacharjáš 11,12.13).

O židovských Velikonocích (pascha) byl Ježíš pohromadě s dvanácti apoštoly a zasedl s nimi k velikonoční hostině. Přítomný byl také Jidáš Iškariotský, který byl předtím za Ježíšovými nepřáteli, aby ho zradil.

Když seděli společně u stolu, ustanovil Pán Svatou večeři Páně: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto jest mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“ (Matouš 26,26-28).

Během hostiny označil Ježíš svého zrádce, Jidáše Iškariotského. Ten nato opustil společenství. Vyšel ven a „byla noc“ (Jan 13,30).

Svatá večeře Páně: viz otázky 494. a další

Po večeři odešel Ježíš s jedenácti zbylými apoštoly do Getsemanské zahrady. Ze strachu z očekávaného ukřižování lze usuzovat na lidskou povahu Božího Syna. V pokoře poklekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň!“ (Lukáš 22,42). Ježíš se tedy zcela podřídil vůli svého Otce – byl připravený přinést oběť. Potom se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu sílu (srov. Lukáš 22,43). Apoštolové ale spali. Krátce nato Ježíše zatkli.

Když Ježíš prosil apoštoly, aby s ním bděli, přišel ozbrojený zástup, který poslali velekněží. Jidáš Iškariotský ho dovedl k Ježíši a zradil ho polibkem: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte“ (Matouš 26,48).

„Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (Matouš 26,40-41).

Šimon Petr tasil na ochranu Ježíše meč a uťal sluhovi velekněze ucho (srov. Jan 18,10). Ježíš se ho snažil zadržet a sluhu uzdravil.

Ježíš nevyužil svou božskou moc, ale nechal se zatknout. Apoštolové ho opustili a uprchli.

Když se Šimona Petra v noci ptali, jestli je Ježíšův učedník, odmítl to. Pána zapřel třikrát.

„Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem! Ale on přede všemi zapřel: Nevím, co mluvíš. Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem. On znovu zapřel s přísahou: Neznám toho člověka. Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje! Tu se začal zaklínat a zapřísahat: Neznám toho člověka. Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Vyšel ven a hořce se rozplakal“ (Matouš 26,69-75).

Ne, Ježíš znal lidské slabosti svých apoštolů a nevyčítal jim je. Po svém vzkříšení k nim zavítal s pozdravem pokoje.

Velerada, tvořená velekněžími a zákoníky, obvinila Ježíše z rouhání a odsoudila ho k trestu smrti. Za rouhání považovali to, že se Ježíš vydával za Božího Syna.

Po Ježíšově odsouzení k smrti Jidáš Iškariotský svého činu litoval a vrátil třicet stříbrných velekněžím. Ti s ním už nechtěli mít nic společného. On odhodil peníze v chrámě, utekl a oběsil se (srov. Matouš 27,1-5).

Když byl Ježíš odsouzen Veleradou, nejvyšší instancí v Judsku, vyslýchal ho římský místodržitel Pilát Pontský, protože Židé byli tenkrát pod římskou nadvládou.

Pilát na něm neshledal žádnou vinu, a tak ho vydal Herodovi (zvanému Antipas), králi Židů. Vzhledem k tomu, že Židům bylo na římský příkaz zapovězeno vykonávat trest smrti, poslal Herodes Ježíše zpět k Pilátovi. Ten dal Ježíše zbičovat. Lid si žádal Ježíšovo ukřižování a vinil Ježíše z toho, že se vydáváním za „krále Židů“ povyšoval nad římského císaře. Za to mu náležel trest smrti (srov. Jan 19,12).

Pilát byl přesvědčený, že existuje možnost, jak Ježíše osvobodit: Během velikonočních svátků mohl být totiž jeden odsouzený člověk omilostněn, a tak měl lid rozhodnout, zda bude propuštěn Ježíš nebo zločinec Barabáš. Velekněží a starší ale přiměli lid, aby si vyžádal Barabáše. Na znamení toho, že za budoucí události nenese žádnou odpovědnost, si Pilát před očima zástupu omyl ruce a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka …“ (Matouš 27,24). Dal Ježíše znovu zbičovat a vydal ho vojákům k ukřižování.

Za vlády Heroda I. se Ježíš narodil. Když byl předveden před Piláta Pontského, vládl v Galileji Herodes Antipas, syn Heroda I.

Bičování bylo jednou z forem tělesných trestů a mučení ve starověku. Lidé byli trestáni ranami bičem nebo důtkami. V evangeliích je popisováno bičování Ježíše, ve Skutcích zase bičování, které museli snášet apoštolové.

Ježíš všechno ponižování, týrání a všechen posměch snášel mlčky. I když mu dali na hlavu trnovou korunu, snášel to důstojně.

Ježíš byl na Golgotě přibit na kříž. Spolu s ním byli ukřižováni dva zločinci. Ježíšův kříž stál uprostřed. Naplnilo se tak proroctví Izajášovo 53,12: Pán byl počítán mezi nevěrníky, bylo s ním tedy nakládáno jako s nevěrníkem. Těžké utrpení vyústilo ve smrtelný zápas na kříži, kde po několika hodinách skonal.

Ukřižování byl běžný způsob potupné popravy ve starověku, kdy měl odsouzený záměrně pomalu a mučivě umírat. Byl připoután nebo přibit ke vztyčenému kůlu – bez příčného trámu nebo včetně něho.

Zapojením římského místodržitele není odsouzení a poprava Ježíše Krista pouze záležitostí židovského lidu: na Ježíšově smrti mají podíl také pohané.

Všichni lidé všech dob jsou hříšníci a dopouští se hříchů. Ježíš zemřel za hříchy všech lidí. Proto nesou vinu na Ježíšově smrti všichni lidé.

Poslední Ježíšova slova jsou zachycena v evangeliích v různém znění a tradičně se uvádějí v následujícím pořadí:

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš 23,34).

Ježíš se zastal všech, kteří ho dali ukřižovat, i těch, kteří si neuvědomovali důsledky svého jednání. Zde Ježíš jedinečným způsobem naplnil přikázání, abychom milovali své nepřátele (srov. Matouš 5,44.45.48).

„Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lukáš 23,43).

Ježíš se obrátil ke kajícnému zločinci, který ho prosil o milost a vyznal ho jako Spasitele. „Ráj“ tu označuje místo zbožných a spravedlivých na onom světě.

„Ženo, hle, tvůj syn!“ – „Hle, tvá matka!“ (Jan 19,26.27).

Ježíš svěřil svou matku Marii do péče apoštolu Janovi. Zde je patrná láska Ježíše Krista, který se navzdory vlastnímu utrpení zastal bližního.

Marie představuje v křesťanské tradici symbol církve. Církev je v péči apoštolského úřadu, který reprezentuje Jan.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Marek 15,34).

Těmito slovy z Žalmu 22 se zbožní Židé v okamžiku blížící se smrti obracejí k Bohu. Na jedné straně tak vyjadřují pocit odloučení od Boha, na druhé straně dosvědčují víru v Boží moc a milost. Také Ježíš použil tato slova, která pronášejí lidé v okamžiku smrti.

„Žízním“ (Jan 19,28).

Ježíš pociťoval v smrtelném zápase žízeň a chtěl se něčeho napít.

Toto slovo je navíc spojené s Žalmem 69,22: „Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet“. Vysvětluje se také v tom smyslu, že Ježíš musel vypít „pohár utrpení“ až do dna, tedy trpět až do konce.

„Dokonáno jest!“ (Jan 19,30).

Když pronesl tato slova, bylo kolem třetí hodiny, to znamená brzké odpoledne. Ježíš přinesl oběť k vykoupení lidí.

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ (Lukáš 23,46).

Z této věty vyplývá, že Ježíš Kristus i v okamžiku smrti zcela důvěřoval svému Otci.

Když Ježíš na kříži zemřel, země se otřásla a skály pukaly. Chrámová opona, která oddělovala nejsvětější prostor („velesvatyni“), se roztrhla v půli. To znamenalo, že díky smrti Ježíše Krista už není nutná obětní služba Staré smlouvy. Díky jeho oběti je cesta k Bohu otevřená.

Když římský setník s vojáky, kteří hlídali Ježíše na kříži, viděli zemětřesení, zvolali: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Matouš 27,54). Tím dosvědčili i pohané, že Ježíš je Syn Boží.

Stará smlouva / Nová smlouva: Bůh uzavřel na hoře Sinaj smlouvu s izraelským národem, potomky Abrahama, Izáka a Jákoba. Znakem Staré smlouvy bylo obřezání. Ke Staré smlouvě patřil také Mojžíšův zákon, který vyjadřoval vůli Boží. Ježíšovou smrtí na obětišti byla založena Nová smlouva. Tato Nová smlouva neplatí už jen pro Židy, ale platí pro všechny lidi. Díky křtu vodou získává člověk podíl na Nové smlouvě.

Josef z Arimatie, člen židovské velerady, požádal Piláta o vydání Ježíšova těla, aby ho pohřbil. Společně s Nikodémem, který jednou v noci přišel za Ježíšem a ten ho poučil (srov. Jan 3,1.2), pochovali mrtvé tělo do hrobu ve skále. Před vchod do hrobu přivalili balvan. Velekněží nechali hrob střežit vojáky, aby zabránili učedníkům zmocnit se Ježíšova těla.

„Nazítří, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: Po třech dnech budu vzkříšen. Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první. Pilát jim odpověděl: Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré. Oni šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž“ (Matouš 27,62-66).

Bůh, Syn, se stal v Ježíši člověkem a přišel na svět, aby vzal na sebe hříchy lidí. Ježíš splnil tento úkol dobrovolně z božské lásky, aby vysvobodil lidi z věčné smrti. Moc hříchu je veliká, ale mnohem větší je moc božské lásky, která se projevila obětí Ježíše Krista.

Vysvobození z duchovní smrti / vykoupení: viz otázky 89.-90., 108.-109., 215.-216.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13).

Ježíšova smrt na obětišti se stala základem nového vztahu mezi člověkem a Bohem. Hříšník může najít cestu zpět k Bohu.

Ano, v Izajáši 53,3-5 se píše o Božím služebníkovi, který bude ponížen a musí trpět. Píše se zde: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi […] Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. […] Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Tato slova poukazují na cestu utrpení Ježíše Krista a jeho smrt na obětišti.

Ano, Ježíš několikrát poukázal na své utrpení a smrt, a také na své zmrtvýchvstání.

Potom, co Petr Ježíšovi řekl, že ho pokládá za „Božího Mesiáše“, vyjevil mu Ježíš své budoucí utrpení a smrt: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen“ (Lukáš 9,22).

Podobně se Ježíš vyjádřil po události na hoře proměnění: „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane“ (Marek 9,31).

Před svým vjezdem do Jeruzaléma řekl apoštolům: „Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen“ (Matouš 20,18.19).

Zákoníkům a farizeům řekl Ježíš o tom, že po třech dnech vstane z mrtvých. V této souvislosti připomněl příběh proroka Jonáše: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země“ (Matouš 12,40).

V 2. Korintským 5,19 se píše o významu Ježíšovy obětní smrti na kříži takto: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“ V 1. Janově 3,16 se zase píše: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život.“

V konfrontaci s falešným učením, které popírá lidskou stránku Ježíše Krista a jeho vzkříšení, podal apoštol Pavel jasné vysvětlení, „že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“ (1. Korintským 15,3.4).

Kristův kříž je symbolem smíření Boha a hříšného člověka. Smrt na kříži byla ve starověku porážkou: znamenala potupný konec opovrhovaného a z lidské společnosti vyloučeného člověka. V Ježíšově případě je však domnělá porážka vítězstvím: Smrtí na kříži vzniklo jedinečné dílo spásy.

„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1. Korintským 1,18).

Po své smrti odešel Ježíš Kristus do říše smrti. V 1. Petrově 3,18-20 se píše, že Syn Boží po své smrti na kříži hlásal zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. To dělal proto, aby jim nabídl spásu: „Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni“ (1. Petrův 4,6).

Tak jako se Syn Boží obracel k hříšníkům na zemi, obracel se teď i k mrtvým. Od té doby, kdy přinesl oběť, mohou být spaseni i mrtví.

„Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí“ (1. Petrův 3,18-20).

Vzkříšení Ježíše Krista je činem trojjediného Boha:

  • Jednak se zde projevuje moc Boha, Otce – on vzkřísil Ježíše z mrtvých: „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili“ (Skutky 5,30).
  • Jednak se naplňují slova Boha, Syna: „Mám moc, svůj život dát a mám moc jej opět přijmout“ (Jan 10,18).
  • Nakonec se dosvědčuje jednání Boha, Ducha svatého, v listu apoštola Pavla Římanům: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Římanům 8,11).

To, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, je důkazem Boží moci nad smrtí.

Ježíš Kristus vstal z mrtvých, aniž by byl u této události očitý svědek. Přesto Písmo svaté přináší několik svědectví, která se týkají vzkříšení Božího Syna. Jedním z těchto svědectví je prázdný hrob. Dalšími důkazy jsou různá zjevení Vzkříšeného během 40 dnů od jeho zmrtvýchvstání až po nanebevstoupení: jsou jmenovány konkrétní osoby, kterým se zjevil a které ho poznaly.

Vzkříšení Ježíše Krista není zbožné přání jeho přívrženců, ale reálná událost, ke které skutečně došlo.

„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům“ (1. Korintským 15,3-7).

Ježíš Kristus byl vzkříšen. Díky jeho vzkříšení má věřící oprávněnou naději na vlastní vzkříšení a věčný život: „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“ (1. Korintským 15,20-22).

Víra ve vzkříšení Ježíše Krista je nutná, protože jeho vzkříšení ukazuje, že Ježíš Kristus je Spasitel světa (srov. 1. Korintským 15,14).

Spasitel: viz otázka 108., a také otázky 110. a další

Vzkříšený Ježíš se často ukazoval svým učedníkům a učednicím. Zde několik příkladů:

Marie z Magdaly a ještě další ženy byly prvními svědky Vzkříšeného. „A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny. Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu“ (Matouš 28,9).

Vzkříšený, zprvu nerozpoznán, doprovázel učedníky do Emauz. Vykládal jim Písmo a nakonec s nimi lámal chléb, takže ho poznali (srov. Lukáš 24,13-35).

Toho dne večer, kdy vstal Ježíš z mrtvých, vstoupil mezi své učedníky. Jako Vzkříšený a Pán nad smrtí a hříchem udělil apoštolům plnou moc k odpouštění hříchů lidem: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,19-23).

Jindy se zase zjevil Pán několika učedníkům u Tiberiadského jezera a dal apoštolu Petrovi úkol, aby „pásl jeho ovce“ – tedy pečoval o všechny členy obce (Petrova služba; srov. Jan 21,15-17).

Vzkříšený Pán se ukázal svým apoštolům a „mnoha způsoby jim prokazoval, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“ (Skutky 1,3).

Apoštol Pavel mluví v 1. Korintským 15,6 o tom, že se vzkříšený Ježíš ukázal více než pěti stům bratří najednou.

Odpuštění hříchů, příklady jednání na základě zmocnění: vysvětlivky k otázce 415., otázky 644. a další
Petrova služba: viz otázka 457. a vysvětlivky k otázce 457.

„Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: Proč pláčeš? Odpověděla jim: Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili. Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: Proč pláčeš? Koho hledáš? V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. Ježíš jí řekl: Marie! Obrátila se a zvolala hebrejsky Rabbuni, to znamená Mistře“ (Jan 20,11-16).

Velekněží se dozvěděli o vzkříšení Ježíše Krista. Podplatili vojáky penězi s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali“ (Matouš 28,13).

Vzkříšené tělo bylo vyňato z konečnosti a smrtelnosti; není vázáno prostorem ani časem. Kristovo vzkříšené tělo není tělem, které by chřadlo, stárlo a jednou zemřelo. Je to tělo oslavené.

V tomto oslaveném těle vstoupil Ježíš Kristus mezi své učedníky. Procházel zavřenými dveřmi, lámal s učedníky chléb, ukazoval jim své rány po ukřižování a jedl s nimi. Tím dokázal, že u nich byl ne jako „duch“, ale jako Ježíš Kristus v tělesné přítomnosti.

„Zmrtvýchvstání“ neznamená návrat do pozemského bytí.

Zmrtvýchvstání: viz otázky 535., 559.

„Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci … shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich“ (Jan 20,19).

„Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. To řekl a ukázal jim ruce a nohy“ (Lukáš 24,39-40).

40 dní po svém zmrtvýchvstání vstoupil Ježíš Kristus na nebe. Byli u toho očití svědci: Poté, co rozmlouval se svými apoštoly a žehnal jim, byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“ (Skutky 1,11).

„Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci“ (Jan 16,28).

Ježíš se vrátil k Otci. „Usedl po pravici Boží“ (Marek 16,19).

Ten, kdo ve starověku stál nebo seděl po pravici vladaře, měl podíl na jeho moci a autoritě. Obraz Ježíše Krista sedícího po pravici Boha poukazuje tedy na to, že má podíl na moci a slávě Boha, Otce.

Tuto slávu chce Ježíš Kristus v budoucnu sdílet se svými věrnými. Proto se ve velekněžské modlitbě modlil: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu“ (Jan 17,24). Tato prosba se naplní, až Ježíš Kristus své věrné z mrtvých a živých uchvátí k sobě a oni s ním budou navěky.

Uchvácení: viz otázky 559. a další

„Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem“ (1. Tesalonickým 4,15-17).

Ano, prostřednictvím Ducha svatého, který je třetí božskou osobou a v současnosti působí v církvi, je Ježíš Kristus přítomný na zemi také po svém nanebevstoupení. Tím naplňuje svůj příslib: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28,20).

Duch svatý: viz otázky 197. a další

Ježíš řekl svým učedníkům: „A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14,3). Ježíš Kristus opět přijde – tentokrát jako Ženich.

Až znovu přijde jako Ženich, přijme k sobě mrtvé i živé, kteří přijali dar Ducha svatého a nechali se jako Kristova nevěsta připravit na tuto událost. Opětovný příchod Ježíše Krista je blízko.

Naděje do budoucnosti: viz otázky 549. a další

Událost opětovného příchodu Ježíše Krista se označuje jako „den Páně“, „den Kristův“, „budoucnost našeho Pána“, „zjevení Kristovy slávy“, „příchod“, „druhý příchod Pána“, „druhý příchod Krista“.

Tato událost znamená nikoliv poslední soud, ale odvedení Kristovy nevěsty na Beránkovu svatbu.

„Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila“ (Zjevení 19,7).

V Novém zákoně se zejména v listech apoštolů potvrzuje zaslíbení opětovného příchodu Ježíše Krista. Svůj první list Korintským zakončil apoštol pozdravem: „Maranatha“ – to znamená: „Pane, přijď!“ (srov. 1. Korintským 16,22).

Apoštol Jakub vyzýval všechny, aby byli trpěliví až do příchodu Pána, „vždyť příchod Páně je blízko“ (List Jakubův 5,8). List Židům rovněž vybízí k trpělivosti: „Vždyť už jen docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se“ (Židům 10,37).

Druhý list Petrův (srov. 2. Petrův 3,9) se obrací proti všem, kteří zpochybňují opětovný příchod Ježíše Krista. Také vylučuje možnost, že by Pán s plněním svého zaslíbení otálel.

Duch svatý je pravý Bůh. Je třetí božskou osobou, která je spolu s Otcem a Synem uctívána jako Pán a Bůh. Duch svatý vychází z Boha, Otce a Syna. Duch svatý žije věčně ve společenství s nimi a jako oni působí univerzálně.

Trinita: viz otázky 51., 61. a další

„Univerzální“: Božské osoby nepůsobí jen na jednom místě nebo omezeně, ale vždy a všude, kde chtějí, zde i na onom světě.

Duch svatý se projevuje jako osoba Boží trojjedinosti tím, že – jako Bůh, Syn – posílá lidi šířit evangelium. Ve Skutcích 13,4 se píše: „Posláni tedy Duchem svatým, odešli Barnabáš a Saul do Seleukie a odtud se plavili na Kypr.“

Těm, kteří vyznávají Pána, pomáhá v nesnázích: „ … nedělejte si starosti, co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci“ (Lukáš 12,11.12).

Duch svatý učí Boží vyslance: „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží“ (1. Korintským 2,10).

Duch svatý se také nazývá „Duch Boží“, „Duch Pána“, „Duch pravdy“, „Duch [Ježíše] Krista“, „Duch Syna“ a „Duch slávy“. Ježíš mluvil o Duchu svatém jako o Utěšiteli a Boží posile.

Ježíš Kristus je Utěšitel, Posila a Přímluvce svých věrných. V promluvě na rozloučenou před svým zatčením a ukřižováním slíbil Ducha svatého jako dalšího Utěšitele a Přímluvce: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky“ (Jan 14,16). Duch svatý doprovází věřící a je jim posilou ve všech životních situacích.

Duch svatý ukazuje, co se Bohu líbí a co odporuje jeho vůli. Jako Duch pravdy rozlišuje mezi pravdou a lží. Duch svatý se stará o zachování a šíření poselství obětní smrti, vzkříšení a opětovného příchodu Ježíše Krista.

„Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“ (Jan 15,26).

Označení „moc z výsosti“ naznačuje, že působení Ducha svatého je mocným zásahem Boha. Duch svatý jako „moc z výsosti“ (Lukáš 24,49) vede a naplňuje člověka a posiluje ho ve snaze žít podle Boží vůle a připravovat se na Kristův opětovný příchod.

Působení Ducha svatého je patrné z toho, že Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu: Duch svatý sestoupil na Marii (srov. Lukáš 1,35) a ona počala dítě.

To, že Duch svatý působí, je patrné také na tom, že lidem dává nahlédnout Boží pravdu - daruje zjevení a poznání. K tomu Ježíš řekl: „Ale […] Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Tak dnes můžeme zažít působení Ducha svatého v kázání, především v připomínání zaslíbení Ježíše Krista o novém příchodu.

Apoštolové plní své úkoly, protože jsou naplněni Duchem svatým. „Po těch slovech na ně [Ježíš] dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého“ (Jan 20,22).

Je třeba rozlišovat mezi Duchem svatým jako božskou osobou a Duchem svatým jako obdarováním Božím.

Duch svatý jako obdarování Boží je dar Boha a moc, která vychází z trojjediného Boha. Věřící, který tento dar přijme, bude zároveň naplněn Boží láskou.

Pokřtění, kteří přijmou Ducha svatého jako Boží dar, se stanou zároveň dětmi Božími.

Duch svatý: viz otázky 198. a další
Dítě Boží: viz vysvětlivky k otázce 530.
Svaté zapečetění: viz otázky 515. a další

Dar Ducha svatého uděluje Bůh vkládáním rukou a modlitbou apoštola. To ukazuje příkladně událost v Samařsku.

„Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Skutky 8,14-17).

Ano, když čteme ve Starém zákoně o „Božím Duchu“, je tím míněn Duch svatý. Není však ještě prezentován jako božská osoba.

Ano, Písmo svaté přináší několikrát svědectví o působení Ducha svatého ve starozákonní době. Duch svatý dával lidem podněty, aby byli nástroji k naplňování Boží vůle. Například působil ve starozákonních prorocích a promlouval skrze ně. Prostřednictvím Ducha svatého byla dána zaslíbení, která se týkala příchodu Mesiáše.

Nikoliv, Duch svatý naplňoval lidi ve starozákonní době jen dočasně. Duch svatý jako svátostní dar mohl být přijat teprve po obětní smrti Ježíše Krista.

Duch svatý jako svátostní dar: viz otázky 428., 440., 523. a další

50. den po Velikonocích, na Svatodušní svátky, byl Duch svatý vylit na Ježíšovy učedníky shromážděné v Jeruzalémě.

V Bibli se píše: „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým“ (Skutky 2,1-4).

Duch svatý naplnil apoštoly a všechny přítomné mocí z výsosti (srov. Lukáš 24,49).

Ano, Duch svatý působí až do dnešní doby. Díky němu zažíváme přítomnost Boha.

Sám Pán poukázal na budoucí působení Ducha svatého: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. […] bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít“ (Jan 16,13).

Duch svatý působí tam, kde lidé věří v Ježíše Krista, vyznávají ho jako Pána a vedou život v souladu s jeho vůlí.

Ano, všechny tři božské osoby působí ve svátostech. Kdykoliv tedy jedná trojjediný Bůh, je přítomen Duch svatý jako božská osoba.

Svátosti jsou udělovány ve jménu a z moci Otce, Syna a Ducha svatého. Proto mohou zprostředkovat spásu.

Svátosti: viz otázky 472. a další

Apoštoly posílá Ježíš Kristus. Skrze ně nabízí lidem spásu. Apoštolové vykonávají svůj úřad z moci Ducha svatého. To se projevuje při udílení svátostí, zvěstování odpuštění hříchů, šíření evangelia i při připomínání zaslíbení Kristova opětovného příchodu. Tak je Kristova nevěsta připravována na opětovný příchod Ježíše Krista.

Kristova nevěsta: viz otázky 387., 555., 561. a další