05. Boží přikázání
Přikázání dal lidem Bůh. Vyjadřuje v nich svou vůli pro blaho lidí. Přikázání vyjadřují, jak má člověk utvářet svůj vztah k Bohu. Zároveň je Desatero základem dobrých mezilidských vztahů.
Ten, kdo ve víře vyznává Boha jako Všemohoucího, Vševědoucího a Láskyplného, se ptá po jeho vůli a snaží se své myšlení a jednání řídit podle Boží vůle, tedy podle jeho přikázání.
Díky poznání, že Bůh dal lidem přikázání z lásky, nedodržuje je z obavy před trestem, nýbrž z lásky k Bohu.
Na otázku, jaké je „největší přikázání v zákoně“ odpovídá Ježíš dvěma citáty z Mojžíšova zákona: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Matouš 22,36-40). Přikázání milovat Boha a svého bližního bývá také označováno jako „dvojí přikázání lásky“.
Základem lásky člověka k Bohu je láska Boha k člověku. Člověk chce tuto lásku opětovat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1. Janův 4,19).
Lidská povaha se má vyznačovat láskou k Bohu, zároveň má láska k Bohu ovlivňovat lidské chování.
Milovat Boha je přikázání, které se týká celého člověka a vyžaduje jeho plné nasazení: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly“ (Marek 12,30). To znamená absolutní odevzdání se Bohu.
„Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Marek 12,31; srov. 3. Mojžíšova 19,18).
Přikázání vyzývá k tomu, aby lidé k sobě navzájem přistupovali s láskou. Sobectví jsou vymezeny jasné hranice.
V Podobenství o milosrdném Samařanu (srov. Lukáš 10,25-37) Ježíš ukazuje, že láska k bližnímu znamená být milosrdný a podle toho jednat.
V jakém rozsahu to Ježíš myslel, vyplývá z jeho požadavku milovat dokonce svého nepřítele.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého‘ (3. Mojžíšova 19,18) a nenávidět nepřítele svého. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce" (Matouš 5,43-45).
Z Podobenství o milosrdném Samařanu vyplývá: Bližním je na jedné straně ten, který potřebuje pomoc. Bližním je na druhé straně i ten, který pomáhá. Bližním tedy může být každý člověk, se kterým se setkáme.
Vedle Podobenství o milosrdném Samařanu shrnul Ježíš ještě základní informace o lásce k bližnímu v takzvaném „Zlatém pravidle".
Pojem „Zlaté pravidlo“ se začalo používat v 17. století v Evropě pro citát z Matouše 7,12. „Zlaté pravidlo“ je dnes i mimo křesťanství široce rozšířená zásada v lidském soužití.
„Zlatým pravidlem“ se rozumí slovo Pána Ježíše z Kázání na hoře: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“ (Matouš 7,12).
To, co Ježíš učil své apoštoly, platí i v obci: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás […]. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34.35). Tento požadavek, který měl Ježíš na své učedníky, tedy přesahuje „Zlaté pravidlo“.
Přikázání lásky k bližnímu, stát bližnímu po boku a pomáhat v nouzi, by se mělo projevit zvláště v obcích: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry“ (Galatským 6,10). Všichni, kteří patří k obci, mají za úkol přistupovat k druhým s milosrdenstvím, vlídností, pokorou, mírností a trpělivostí.
„Vzájemná láska“ povede k tomu, že budeme bratra a sestru přijímat takové, jací jsou (srov. Římanům 15,7), a ochrání nás před nesmiřitelností, předsudky a nepříznivými úvahami. Vzájemná láska je síla, která posiluje soudržnost v obci, probouzí soucit a porozumění pro druhého a podporuje ochotu pomáhat.
Úryvek z „Velepísně lásky“: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá" (1. Korintským 13,4-7).
První přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Druhé přikázání: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“
Třetí přikázání: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“
Čtvrté přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“
Páté přikázání: „Nezabiješ.“
Šesté přikázání: „Nesesmilníš.“
Sedmé přikázání: „Nepokradeš.“
Osmé přikázání: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“
Deváté přikázání: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního.“
Desáté přikázání: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Označení „Desatero přikázání“ neboli „Dekalog“ je odvozené z biblického výrazu ,,deset slov“ („deka logoi“) v 2. Mojžíšově 34,28 a 5. Mojžíšově 10,4. Bible stanovuje počet přikázání na deset, ovšem nečísluje je. V Novoapoštolské církvi vychází způsob číslování z tradice ze čtvrtého století po Kristu.
Bůh dal Desatero izraelskému lidu prostřednictvím Mojžíše na hoře Sinaj (srov. 2. Mojžíšova 19.20). Přikázání byla zapsána na kamenných deskách.
Desatero upravovalo chování izraelského lidu k Bohu i mezi lidem navzájem. Zvěstování Desatera patří ke Smlouvě, kterou Bůh uzavřel s izraelským lidem. Dodržování přikázání bylo povinností a Bůh ho požehnal. Už děti izraelského lidu se přikázání učily nazpaměť.
Desatero přikázání si své významné postavení v židovství udrželo až do dnešních dnů.
„Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky" (5. Mojžíšova 4,13).
Ano, Ježíš Desatero potvrdil. Některá přikázání dokonce zpřísnil tím, že jim dal nový, hlubší smysl a rozšířil jejich původní oblast platnosti.
Ježíšovi apoštolové nakonec prohlásili, že už překročení jednoho jediného přikázání znamená porušení celého zákona: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem“ (List Jakubův 2,10).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům (2. Mojžíšova 20,13; 21,12): ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu " (Matouš 5,21.22).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Matouš 5,27.28).
V Desateru se Bůh obrací na všechny lidi. Každý jednotlivec je Bohu odpovědný za to, jak se chová a jak vede svůj život.
Boží přikázání jsou nadřazena zákonům státu. O tom, jestli dojde k porušení Božích přikázání, rozhoduje jen a jen vůle Boha a ne vůle zákonodárce.
Každé porušení Božích přikázání je hřích. Hřích činí člověka vinným před Bohem. Míra viny, která vznikla v důsledku hříchu, může být rozdílná. Bůh sám stanoví, jak velká je vina. V ojedinělých případech se může stát, že v důsledku hříchu nevznikne vůči Bohu žádná vina.
Dodržovat celý zákon by znamenalo milovat Boha a bližního dokonalým způsobem (srov. Římanům 13,8.10). To dokázal jen Ježíš Kristus.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
První přikázání znamená, že Bůh je Pánem všeho. Jen jemu, Stvořiteli všeho, náleží zbožňování a úcta. Jeho vůlí se máme řídit.
V zemích kolem Izraele panovalo mnohobožství. Prvním přikázáním Bůh sdělil, že je jediným Bohem. Proto jen jemu náleží úcta; jen jemu se má sloužit. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (5. Mojžíšova 6,4.5).
Monoteismus: viz vysvětlivky k otázce 53
Pojem „polyteismus“ je odvozen z řeckých slov „poly“ a „theos“, která znamenají „mnohý“ a „bůh“, a označují mnohobožství, tedy uctívání více bohů a božstev. – Sám král Šalomoun se ve stáří odvrátil od živého Boha a obětoval modlám Moábců a Amónovců (srov. 1. Královská 11,7.8).
Jakékoliv uctívání čehokoliv, co mohou lidé kromě Boha, Stvořitele, považovat za boha nebo božství, je hříchem. Řadí se sem uctívání živých tvorů, přírodních jevů, předmětů nebo skutečných a smyšlených duchovních bytostí.
Z toho vyplývá, že porušením prvního přikázání je, když člověk například sošky, figurky zvířat, kameny, amulety, hvězdy, hory, stromy, oheň, bouři atd. považuje za boha.
Také zhotovení a uctívání zlatého býčka v době Starého zákona představuje porušení tohoto Božího přikázání: „I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země“ (srov. 2. Mojžíšova 32,3.4).
V 2. Mojžíšově 20,4.5 je zakázáno vytvářet obrazy toho, co stvořil Bůh: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“
Zákaz vytváření a uctívání obrazů je třeba vnímat na pozadí skutečnosti, že existovaly obrazy a sošky, které byly uctívány jako božstvo.
Ne, není zakázáno pořizování obrazů, soch, fotografií nebo filmových snímků. Nesmí však být uctívány.
První přikázání říká, že je jen jeden Bůh. Tím je trojjediný Bůh: Otec, Syn, Duch svatý. V Novém zákoně se první přikázání nevztahuje jen na Boha, Otce, ale také na Ježíše Krista a Ducha svatého.
První přikázání nás vyzývá, abychom Boha uctívali z lásky. Boha uctíváme zbožňováním, poslušností a bohabojností. Bohabojnost pramení z lásky k Bohu. Není projevem strachu, ale pokory, lásky a důvěry k Bohu.
Platí, že máme přijímat Boha tak, jak se zjevoval na světě: v Ježíši Kristu (srov. Jan 14,9).
Porušením přikázání je, když člověk staví moc, čest, peníze, idoly, nebo dokonce sám sebe na úroveň Boha a tomu se musí všechno podřídit. Porušením prvního přikázání je také vydávání svých přání a názorů za Boží představy. Stejným porušením přikázání je, pokud člověk vidí Boha v různých soškách, stromech, přírodních jevech atd. Jednáním proti prvnímu přikázání je také satanismus, věštění, magie, čarodějnictví, zaklínání a vyvolávání duchů zemřelých.
Pojem „magie“ pochází z řečtiny a v překladu znamená: „čarodějnictví“, „šalba, klam“. K magii patří představa, že je možné prostřednictvím určitých jednání (rituálů) a / nebo slovy (zaříkadly) ovlivňovat nebo ovládat lidi, zvířata, události a předměty. Magie je často spojována se zlem.
Věštci jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že vidí do budoucnosti, respektive ji dokážou předpovídat. Jejich předpovědi vycházejí z tajuplných znaků, které odpovídajícím způsobem vykládají. V době Staré smlouvy bylo věštění na královských dvorech běžnou praxí, v izraelském národě bylo přísně zakázáno.
Vyvolávání duchů je zvláštní forma věštění: Jsou to pokusy o navázání kontaktu s mrtvými za účelem dotazování se na budoucí věci; srov. 1. Samuelova 28,3 a další.
„Přiznejte velikost našemu Bohu!“ (5. Mojžíšova 32,3).
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“
Druhé přikázání nabádá, abychom považovali za svaté vše, co souvisí s Bohem a jeho jménem.
Když se Mojžíšovi v hořícím keři zjevil Bůh, sdělil mu své jméno: „Jsem, který jsem.“ Zde není jméno jen rozlišovacím znakem, ale charakterizuje také povahu jeho nositele. Bůh tím vyjadřuje, že je ve své podstatě neměnný a věčný. Každý člověk prožívá Boha jinak, přestože Bůh zůstává stále stejný.
Podstata a vznešenost Boha jsou nedotknutelné. Židé z hluboké úcty k Bohu jeho jméno „Jsem, který jsem“ (hebrejsky: „Jahve“) vůbec nevyslovují. Chtějí se tak vyhnout jakémukoliv – tedy i neúmyslnému – zneužití Božího jména.
„Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem, který jsem. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: »JSEM posílá mě k vám“ (2. Mojžíšova 3,14).
Lidé mají o Bohu mluvit s láskou, úctou a s vědomím plné odpovědnosti.
Když Ježíš učil, jak se modlit, vyzval přítomné, aby Boha oslovovali „Otče v nebesích“ (srov. Matouš 6,9).
Když Ježíš Kristus v modlitbě vyjádřil: „Dal jsem jim poznat tvé jméno“ (Jan 17,26), poukázal na Boží podstatu, totiž na lásku (srov. 1. Janův 4,16).
Máme považovat za svaté vše, co souvisí s Bohem a jeho jménem. To platí pro naše myšlení, vyjadřování i způsob života.
Jako křesťané máme k jménu Pána Ježíše Krista zvláštní závazek. Jako Boží děti, které nesou jméno Otce a Syna, máme velkou odpovědnost pokládat Boží jméno za svaté.
Hrubým zneužitím Božího jména je zlořečení Bohu, kdy Boha vědomě zesměšňujeme nebo haníme. Také ten, kdo s použitím Božího jména kleje nebo se odvolává na Boha a přitom lže, zneužívá Boží jméno. Už lehkovážné používání označení „Bůh“, „Ježíš Kristus“ nebo „Duch svatý“ v nevázaných řečech nebo vtipech je porušením druhého přikázání.
V minulosti lidé často zneužívali Boží jméno k tomu, aby se obohacovali, vedli války (např. křížové výpravy), diskriminovali, mučili a zabíjeli druhé – vše ve jménu Boha.
Druhé přikázání jako jediné obsahuje pohrůžku trestu v případě jeho překročení. O tom, v čem trest spočívá, se Bible nezmiňuje. Pro nás by pohnutkou k dodržování tohoto přikázání měla být především láska a úcta k Bohu, a ne strach z trestu.
Ježíš v Kázání na hoře přísahu zakazuje. Tento zákaz platí pro lehkovážné přísahy v každodenním životě, ale ne pro přísahu například u soudu.
Ten, kdo se při předepsané přísežné formuli odvolává na svědectví Boha („Přísahám Bůh nebo …k tomu mi dopomáhej Bůh!“), aby vyjádřil svou povinnost být pravdomluvný k Bohu, tím veřejně vyznává svou víru ve všemohoucího, vševědoucího Boha.
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“
Třetí přikázání vybízí, abychom jeden den v týdnu oddělili od ostatních a vyčlenili ho k uctění Boha a k zabývání se jeho slovem. Pro křesťany je tímto dnem neděle – den, kdy Ježíš Kristus vstal z mrtvých.
Sedmý den Bůh odpočíval a posvětil ho. Den odpočinku byl dán jako svátek, aby člověk mohl Bohu za jeho stvořitelské dílo poděkovat a uctít ho.
Bůh označil sabat za den, který je třeba světit, už před vydáním zákona na Sinaji. Během putování izraelského lidu pouští Mojžíš prohlásil: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (2. Mojžíšova 16,23).
O sabatu, svatém dnu odpočinku, měl izraelský lid odpočívat od práce a nerušeně se věnovat Bohu. Sabat sloužil ke chvále Stvořitele a k připomínání vysvobození Izraele z egyptského zajetí. Požehnání bylo přislíbeno tomu, kdo ctil den odpočinku, odmítl prosazovat své záliby a vyhnul se „planým řečem“ (srov. Izajáš 58,13.14).
Svěcení soboty, sedmého dne židovského kalendáře, patřilo mezi Izraelity k zákonu. Ježíš šel v sobotu do synagogy a uzdravoval nemocné, což bylo dle chápání Izraelitů vnímáno jako práce, a tudíž jako porušení přikázání. Ježíš, který je Pánem nad sobotou, tím však ukázal, že dobrodiní prokázané lidem má vyšší hodnotu než čistě formální splnění třetího přikázání.
„Synagogy“ jsou modlitebny, ve kterých se od časů babylonského zajetí shromažďují židovské obce k bohoslužbě. Tou jsou míněny bohoslužby slova, které tvoří modlitba, čtení ze svatých písem a jejich výklad.
„Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Marek 2,27).
Křesťané světí neděli jako „den odpočinku“ proto, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých v neděli. Proto je pro křesťany svěcení neděle také vyznáním zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Odkaz na význam neděle jako dne odpočinku křesťanů nalezneme ve Skutcích 20,7: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění …“ Zde je stejně jako v 1. Korintským 16,2 vyzdvižen první den v týdnu, neděle.
Neděle má být dnem odpočinku a svátkem duše. Neděli světíme především tím, že uctíme Boha na bohoslužbě, uvěříme jeho slovu, s pokáním dojdeme odpuštění hříchů a důstojně přijmeme tělo a krev Ježíše Krista ve svátosti Svaté večeře Páně. Svěcení neděle znamená také prohloubení a uchování účinku bohoslužby.
Ten, kdo nemůže přijít na bohoslužbu, světí neděli tím, že hledá spojení s Bohem a obcí prostřednictvím modlitby. To se týká například velmi pracovně vytížených, nemocných, invalidních a starých lidí.
Přikázání světit den odpočinku vybízí věřícího k zamyšlení nad tím, do jaké míry se jeho aktivity slučují s významem dne zasvěceného Pánu.
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“
Čtvrté přikázání se obrací k lidem jakéhokoliv věku a požaduje, aby si vážili svých rodičů. Je to jediné přikázání spojené s příslibem odměny.
Čtvrté přikázání souvisí stejně jako Mojžíšův zákon s putováním izraelského lidu pouští. Starším příslušníkům kmene se mělo na namáhavé pouti pomáhat, a tak jim prokázat úctu. Příslib „dlouhého života“ byl vnímán jako blažený stav v pozemském životě.
Přikázání bylo v Izraeli chápáno také jako pokyn dospělým, aby se o své staré rodiče postarali a pečovali o ně ve stáří a nemoci.
O dvanáctiletém Ježíši se píše, že se své matce Marii a svému otci Josefovi podřídil v poslušnosti: „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je“ (Lukáš 2,51). Ježíšova náklonnost k matce je patrná také z toho, jak ji v hodině své smrti svěřil do péče apoštola Jana (srov. Jan 19,27).
V listech apoštola Pavla jsou děti výslovně nabádány k poslušnosti vůči svým rodičům.
Úkolem dětí bez ohledu na věk je ctít své rodiče. Konkrétní plnění přikázání se může lišit podle věku, sociálního prostředí a společenských způsobů.
Poslušnost dětí vůči rodičům je omezena odkazem apoštola Petra: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Skutky 5,29).
Pojem „sociální prostředí“ člověka zahrnuje jeho životní podmínky, k nimž patří původ, rodina, příbuzenstvo, příjmy a majetek, vzdělání, profese, náboženská příslušnost a další okolnosti jeho života.
Když děti ctí své rodiče z lásky a vděčnosti, tedy váží si jich, poslouchají je a starají se o ně, Bůh jim požehná.
V představách lidí v době Starého zákona byl „dlouhý život“ symbolem Božího požehnání. V Nové smlouvě se Boží požehnání projevuje především duchovním bohatstvím.
Duchovní bohatství vychází od Boha a „obohacuje“ věřícího. Patří k němu mimo jiné láska, trpělivost, radost z Ducha svatého, poznání pravdy evangelia, příslušnost k dětem Božím, odpuštění hříchů, svátosti, naděje na naplnění zaslíbení Ježíše Krista a účast na těchto zaslíbeních.
Ano, rodiče mají, co se týče způsobu života a výchovy dětí, velkou odpovědnost a svým bohulibým chováním mohou přispět k tomu, aby svým dětem úctu vůči sobě neztěžovali. Jestliže rodiče tuto povinnost nesplní, nemohou od svých dětí očekávat poslušnost.
V žádném případě nelze hovořit o poslušnosti dětí vůči rodičům vyplývající ze čtvrtého přikázání, pokud rodiče nebo děti v této souvislosti porušují Boží přikázání.
„Nezabiješ.“
Život byl dán Bohem. On sám je Pánem nad životem a smrtí. Nikdo nemá právo ukončit lidský život.
Doslovný překlad přikázání z hebrejštiny zní: „Nedopustíš se vraždy.“ V tomto smyslu páté přikázání zakazuje svévolné zabíjení lidí. Výslovně se nevztahovalo na válečnou službu a trest smrti.
Ježíš neomezil dodržování tohoto přikázání na jeho doslovné plnění. Stěžejní pro něj byl vnitřní postoj, smýšlení člověka.
Proto řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu“ (Matouš 5,21.22). V 1. listu Janově 3,15 se dodává: „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah“.
Počátek a konec lidského života je pouze v rukou Božích. Jen Bůh je Pánem nad životem a smrtí.
Toto přikázání platí beze změny, přestože dnes na zemi panuje násilí a mnoho lidí si neváží života druhých. Páté přikázání zahrnuje kromě zákazu ukončení lidského života také úkol lidský život ctít a chránit.
Každé porušení pátého přikázání je hřích. Vina, která tímto porušením vůči Bohu vznikne, může být různá.
Ano. Nenarozený život je třeba ctít a chránit, neboť je třeba vycházet z toho, že okamžikem zplození vzniká lidský život, který daruje Bůh.
Ano, neboť je ukončen život darovaný Bohem.
Ano, i zabití v nutné obraně je porušením pátého přikázání.
Zabití ve válce je porušením pátého přikázání. Z přikázání pro jednotlivce plyne, že se má, pokud možno, zabíjení vyhýbat. V jednotlivém případě se může stát, že v důsledku tohoto jednání k provinění vůči Bohu nedojde.
Ten, kdo aktivně pomáhá druhému zemřít, to znamená, činí takové úkony, které vedou ke smrti umírajícího, překračuje páté přikázání.
Pasivní pomoc při odchodu ze života, tedy neučinění opatření, která prodlužují život, se za přísných předpokladů za překročení pátého přikázání nepovažuje. Rozhodnutí o neučinění opatření prodlužujících život náleží v prvé řadě pacientovi samotnému. Chybí-li projev vůle umírajícího, lze toto rozhodnutí učinit po domluvě lékařů a rodinných příslušníků pouze po zodpovědném zvážení zájmů umírajícího.
Žádný člověk nemá právo ukončit lidský život. Z tohoto pohledu je výkon trestu smrti porušením Božího řádu. V trestu smrti navíc Novoapoštolská církve neshledává vhodný odstrašující prostředek, který by chránil společnost.
Ne, zabíjení zvířat nespadá pod páté přikázání. Bůh výslovně připouští, aby zvířata sloužila k lidské obživě (srov. 1. Mojžíšova 9,3). Přesto je třeba přistupovat k životu zvířat s respektem; vyplývá to ze spoluodpovědnosti člověka za uchování stvoření.
„Nesesmilníš.“
Manželství je společenství muže a ženy založené na celý život a stvrzené Bohem. Základem je oboustranný, svobodný projev vůle. Manželství je veřejným slibem věrnosti.
Porušením manželského slibu je mimomanželský pohlavní styk. K porušení manželského slibu dochází rovněž v případě, kdy nezadaný má pohlavní styk s někým, kdo je v manželském svazku.
Už v době Starého zákona bylo manželství považováno za svazek, který spočívá pod Boží ochranou a je požehnán modlitbou. Nevěra byla tenkrát trestána smrtí.
„Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu. Vstala a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy" (Tóbijáš 8,4.5).
Ježíš Kristus se vyslovuje jednoznačně pro monogamii (jedno manželství). Monogamie je Bohem požadovaná a pro věřícího křesťana přiměřená forma manželského soužití muže a ženy.
Ježíš rozšířil výklad šestého přikázání nad původní významový rámec: V Kázání na hoře řekl: „Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Matouš 5,28). To znamená, že se člověk může dopustit „cizoložství v srdci“, tedy v myšlenkách, přestože navenek vede bezúhonný život.
„Monogamie“ znamená, že muž může být sezdán jen s jednou ženou a žena jen s jedním mužem. – Starý zákon často zmiňuje „mnohoženství“ („polygamii“), což znamená, že jeden muž je sezdán s více ženami.
Rozvod je v Novém zákoně považován za porušení šestého přikázání: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Marek 10,9). Jediným výjimečným případem, který rozvod připouští, je cizoložství (srov. Matouš 19,9).
Novozákonní výpovědi týkající se rozvodu sloužily především ke zlepšení situace ženy, která měla v antice jen velmi omezená práva. Žena měla být ochráněna před zlovolným zapuzením ze strany svého manžela.
Manželství je založeno na nerozlučnosti (srov. Matouš 19,6; Marek 10,9). Z tohoto důvodu je třeba manželství chránit a podporovat.
Z přikázání také vyplývá, že si partneři mají být věrni. K závazkům vyplývajícím z přikázání patří také upřímná snaha manželů jít společně cestou života v bohabojnosti a lásce.
Rozvedené i rozvádějící se páry mají v obci své místo a je jim poskytována bezvýhradná duchovní péče. Nejsou vyloučeny z přijímání svátostí.
Rozvedeným párům, které chtějí uzavřít nové manželství, je na přání poskytováno požehnání k sňatku, a tím je jim umožněn nový začátek.
Je třeba mít neustále na paměti, že Ježíš přistupoval k člověku nikoliv s přísným trestem, nýbrž s láskou a milostí (srov. Jan 8,2-11).
„Nepokradeš.“
Je zakázáno obohacovat se na úkor bližního. Člověk si nesmí neprávem přivlastňovat majetek bližního, ani ho poškozovat.
Původně se přikázání „nepokradeš“ vztahovalo především na „krádež člověka“. Svobodný člověk měl být ochráněn před únosem, prodejem a držením v zajetí. Majetkové delikty mohly být urovnány materiálním odškodněním (smír), naproti tomu krádež člověka byla v Izraeli trestána smrtí: „Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít“ (2. Mojžíšova 21,16).
Trestala se také krádež cizího majetku; Mojžíšův zákon požadoval nápravu. „Když někdo ukradne býka nebo beránka a porazí jej nebo prodá, dá náhradou za býka pět kusů hovězího dobytka a za beránka čtyři ovce“ (2. Mojžíšova 21,37).
Ježíš označil krádež za hřích. Krádež má původ v lidském smýšlení. „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují“ (Matouš 15,19.20).
Krádež znamená odcizení materiálního nebo duchovního vlastnictví druhému člověku. Za porušení sedmého přikázání se ale také považuje podvod, lichva, využití nouzové situace druhého k vlastnímu obohacení, zpronevěra, krácení daně, korupce a plýtvání svěřenými penězi.
Sedmé přikázání dále vybízí, abychom respektovali důstojnost bližního a neupírali mu nárok na úctu a dobrou pověst.
Lichváři požadují za zboží nebo službu extrémně vysokou, nepřiměřenou cenu. Zpronevěry se člověk dopustí, když si přisvojí cizí majetek, který mu byl svěřen do péče. Pojem „korupce“ zahrnuje jednak poskytnutí odměny (především finanční) k dosažení určitého záměru, na který nemá člověk právo (úplatek) a jednak přijetí úplatku od druhé osoby.
„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“
„Křivé svědectví“ je nepravdivá výpověď, která se dotýká druhého. Každé „křivé svědectví“ je lží. Jádrem přikázání je výzva mluvit a jednat v souladu s pravdou.
Osmé přikázání se zpočátku týkalo křivého svědectví před soudem. „Křivým svědectvím“ ve smyslu tohoto přikázání mohlo být jak křivé obvinění, tak i nepravdivá svědecká výpověď. Jestliže se prokázalo, že svědek před soudem vypovídal nepravdivě, byl potrestán stejným trestem, jaký by dostal křivě nařčený, pokud by byl shledán vinným (srov. 5. Mojžíšova 19,18.19).
Ježíš Kristus poukázal několikrát na osmé přikázání. Zdůraznil přitom, že překročení tohoto přikázání je projevem zvráceného smýšlení a člověka znečišťuje (srov. např. Matouš 15,18-20).
Dnes osmé přikázání překračuje svůj původní význam a znamená zákaz jakéhokoliv nepravdivého ústního projevu a chování. Proto jsou překročením osmého přikázání také lži z nouze, poloviční pravdy, výpovědi, které mají zakrýt skutečnou podstatu, a pomluvy. Také vychloubání a přehánění, licoměrnost a pokrytectví, šíření klepů, pomluvy a pochlebování jsou projevem nepravdivosti.
Každý je povinen usilovat o upřímnost a pravdivost. Také chování ve společnosti i v obchodním životě by se mělo řídit osmým přikázáním.
Tvrzení o druhém člověku, která jsou nepravdivá, škodí mu, dotýkají se jeho cti nebo ho urážejí, se označují jako „pomluva“ nebo „urážka na cti“.
Křesťané jsou vyzváni k tomu, aby přinášeli „pravdivé svědectví“ tím, že uvěří evangeliu, budou ho zvěstovat a povedou život v souladu s ním.
„Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Poslední dvě přikázání z Desatera jsou si obsahově velmi blízká, a proto bývají často spojována v jedno.
Obě přikázání se objevují v Bibli v různých zněních. V 2. Mojžíšově 20,17 se jako první uvádí dům bližního, naproti tomu v 5. Mojžíšově 5,21 se jako první zmiňuje žena.
Základní myšlenkou devátého a desátého přikázání je výpověď: „Nebudeš dychtit….“ Tím není zakázána jakákoliv forma lidské touhy, ale hříšná dychtivost po manželce/manželovi bližního nebo po jejich majetku. Taková dychtivost porušuje – stejně jako překročení ostatních přikázání – přikázání lásky k bližnímu (srov. Římanům 13,9).
Je-li dychtivost směřována k něčemu, co patří druhému, stává se hříšnou a působí ničivě. Dychtivost, která má většinou původ v závisti, může přerůst až v hamižnost.
Od samého počátku se ďábel snaží svést člověka k hříchu tím, že probouzí dychtivost a touhu po zakázaném.
Ve Starém zákoně je vylíčen příklad extrémních následků dychtivosti po ženě bližního, když se král David na základě touhy dopouští podvodu, cizoložství a vraždy (srov. 2. Samuelova 11).
Pokud člověk nedokáže hříšnou touhu ovládnout, následuje její uskutečnění. Následky popisuje List Jakubův 1,15: „Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.“
Galatským 5,19-25 ukazuje, že hříšná žádostivost vede k hříšnému jednání. To je označováno jako „skutky svévole“ nebo „skutky lidského těla“. Oproti žádostivosti staví Bible pojem „cudnost“. Cudnost se projevuje sebeovládáním a odříkáním.
„Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Galatským 5,19 a další).
Deváté a desáté přikázání ukládají člověku, aby bděl nad čistotou srdce a bránil se pokušení, které vede k hříšnému chování.
„Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života“ (1. Petrův 1,14.15).