06. Církev Ježíše Krista
Pojem „církev“ má v obecném jazykovém použití tři různé významy. Jednak to může být křesťanský dům Boží (např. vesnický kostel), v němž se shromažďují věřící k bohoslužbě, dále je „církev“ označením pro církevní obec a nakonec se „církví“ rozumí také křesťanské společenství (denominace), například Novoapoštolská církev nebo Katolická církev.
„Denominace“, z latinského „denominatio“ („označení“, „pojmenování“), je neutrální pojem pro náboženské společenství.
„Církev“ z hlediska víry neznamená v prvé řadě Boží dům, nýbrž instituci, jejímž úkolem je zprostředkovat lidem spásu v Kristu. Lidé, kteří náležejí k církvi, jsou povoláni k věčnému společenství s Bohem.
Kromě toho „církev“ znamená být už teď ve společenství s trojjediným Bohem, který prostřednictvím slova a svátosti přichází k věřícím a ti mu vyjadřují úctu a chválu. V církvi mají věřící také společenství mezi sebou. Hlavním bodem církevního života je bohoslužba.
Ano, církev je pro křesťana nezbytná, neboť jen v ní slyší Boží slovo, přijímá svátosti a zažívá společenství s Bohem i s ostatními věřícími. Tyto jednotlivé složky jsou ve svém celku nepostradatelné pro dosažení spásy. Bez církve by člověk výše uvedené možnosti neměl.
Církev založil Ježíš Kristus. Nezanechal jen své učení, ale také instituci ke zprostředkování spásy, totiž svou církev. Její původ je tedy v Božím Synu, který přišel na svět a jednal jako člověk mezi lidmi: povolal lidi jako učedníky, aby ho následovali, kázal, činil zázraky, odpouštěl hříchy, přislíbil a seslal Ducha svatého.
Osoba a skutky Ježíše Krista jsou základní předpoklady toho, že církev existuje.
Ježíš Kristus je „hlavou“ své církve.
Církev Ježíše Krista má dva úkoly. Prvním úkolem je zpřístupnit lidem spásu a věčné společenství s Bohem. Druhý úkol spočívá v tom, že lidé v ní projevují Bohu úctu a chválu.
Ano, mezi nimi je rozdíl. V Novoapoštolské církvi i v jiných křesťanských církvích se církev Ježíše Krista projevuje různým způsobem i různou měrou.
Viz též otázka 386
Ježíš Kristus založil církev tím, že učinil významné úkony:
- shromažďoval kolem sebe učedníky a učednice (srov. Marek 1,16 a další),
- kázal o Božím království (srov. Marek 1,14.15),
- vyvolil apoštoly (srov. Lukáš 6,12-16),
- ustanovil Petrovu službu (srov. Matouš 16,18),
- slavil poprvé Svatou večeři Páně (srov. Matouš 26,20-29),
- na Velký pátek přinesl svou oběť (srov. Matouš 27,50),
- na Velikonoce vstal z mrtvých (srov. Matouš 28,1 a další),
- pověřil apoštoly, aby hlásali evangelium a křtili ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého (srov. Matouš 28,19.20),
- o Svatodušních svátcích seslal Ducha svatého (srov. Skutky 2,1 a další).
Ano, ve Starém zákoně nalezneme odkazy na církev Ježíše Krista, například:
- archa: V ní našel Noe se svou rodinou útočiště před potopou. Archa posloužila Noemovi a jeho rodině k záchraně. Tak slouží Kristova církev k záchraně hříšníků (srov. 1. Petrův 3,20.21).
- Desatero přikázání, které Mojžíš obdržel na hoře Sinaj: V těchto přikázáních je obsažena Boží vůle, kterou sdělil Boží služebník Mojžíš shromážděnému izraelskému lidu. V Kristově církvi je Boží vůle zprostředkována kázáním evangelia shromáždění, tedy obci.
V Novém zákoně je popsána podstata církve Ježíše Krista formou různých symbolů a příkladů. Jedním z nejdůležitějších symbolů církve je „Kristovo tělo“; církev je v něm přirovnána k lidskému tělu: „Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu“ (Římanům 12,4.5).
Obrazným vyjádřením Kristova těla jsou míněni všichni, kteří patří k Ježíši Kristovi, protože byli pokřtěni, věří v něho a vyznávají ho jako svého Pána. Tak jako údy těla tvoří společně organismus, tak náležejí pokřtění k církvi Ježíše Krista.
Ježíš Kristus má dvě podstaty, které se odrážejí také v církvi.
Mluvíme-li o dvou podstatách Ježíše Krista, máme tím na mysli, že Ježíš Kristus je současně pravý Bůh a pravý člověk. To lze doložit příklady z jeho života: Když vzkřísil mrtvého Lazara, učinil to jako pravý Bůh (Jan 11,43-47). Jako pravý člověk například trpěl hlady a žízní, tak jako i ostatní lidé (Jan 4,7).
Božská podstata Ježíše Krista byla neviditelná, jeho lidská podstata viditelná.
Tak je tomu i s církví: Má neviditelnou i viditelnou stránku. Obě stránky patří neoddělitelně k sobě, tak jako obě podstaty Ježíše Krista.
Neviditelnou stránku církve lze zažít mimo jiné v účincích spásy. Ty jsou pro člověka neviditelné a lze je uchopit jen ve víře.
Příklady účinků spásy:
- když Bůh odpouští hříchy,
- když je křtem smyt dědičný hřích,
- když Bůh dává dar Ducha svatého,
- když jsou ve Svaté večeři Páně dávány tělo a krev Ježíše Krista,
- když jsou zesnulým udělovány svátosti,
- když jsou prováděny úkony spojené s požehnáním (konfirmace, ordinace atd.),
- když Bůh působí v kázání skrze lidská slova,
- když je žehnáno obci.
Viditelnou stránku církve lze zažít mimo jiné díky působení lidí v ní. Například,
- když se lidé hlásí k Ježíši Kristu,
- když se slaví bohoslužba,
- když se světí voda ke křtu a provádí se úkon křtu,
- když nositelé úřadu vysvěcují a rozdávají chléb a víno ke Svaté večeři Páně,
- když apoštolové vkládají ruce a provádějí Svaté zapečetění,
- když se káže,
- když se pronášejí modlitby,
- když se praktikuje láska k bližnímu.
Ano. Neviditelná stránka církve Ježíše Krista je dokonalá. Odpovídá božské podstatě Ježíše Krista. Velikost, rozsah a dokonalost církve Ježíše Krista jsou pro nás lidi nepředstavitelné a ani věřící člověk je není schopen zcela pochopit.
Ne. Viditelná stránka církve Ježíše Krista není dokonalá. Protože ne vždy jsou schopni ti, kteří v ní aktivně působí, projevovat lásku, milosrdenství, opravdovost a vlídnost Ježíše Krista.
V církvi působí hříšní lidé, kteří se dopouštějí chyb. Proto se v ní setkáme také s omyly, prohřešky, různými mylnými cestami a chybnými kroky, které jsou pro člověka typické.
V tomto ohledu se viditelná stránka církve zásadně liší od lidské podstaty Ježíše Krista. Oproti viditelné stránce církve, která má nedostatky, byl Ježíš Kristus i ve své lidské podstatě dokonalý a bez hříchu.
Kristova církev má co do viditelné i neviditelné stránky následující čtyři znaky: jednota, svatost, všeobecnost a apostolicita. Tyto znaky církve se nazývají „notae ecclesiae“.
Církev je jedna, protože je jen jeden Bůh. Církev dává svědectví o jednotě Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, který v ní působí. Ježíš označil vzájemnou jednotu a lásku za poznávací znamení těch, kteří mu patří a následují ho. Tak se v církvi projevuje podstata Boha: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1. Janův 4,16).
Církev je svatá, protože trojjediný Bůh je svatý. Působí v Kristově církvi ve slově a svátosti.
Církev je všeobecná, protože Bůh je zde pro všechny lidi, pro živé i pro mrtvé. Zvěstování evangelia nezná hranic.
Církev je apoštolská, protože je v ní zvěstováno apoštolské učení a působí v ní apoštolský úřad.
Čtyři znaky církve Ježíše Krista – jednota, svatost, všeobecnost a apostolicita – se projevují v jednotlivých křesťanských společenstvích různým způsobem a různou měrou.
Nejvýrazněji se tyto znaky církve Ježíše Krista projevují tam, kde působí apoštolové: udělují živým a mrtvým tři svátosti a zvěstují Boží slovo se zvláštním zaměřením na brzký příchod Krista. Zde je budováno spasitelské dílo Pána.
Pojmem „spasitelské dílo Pána“ chápeme všeobecně Ježíšův spásný čin, který je ukončen. Ve výše uvedeném použití se pojmem rozumí část církve, v níž apoštolové působí a zprostředkovávají dary spásy, které slouží k přípravě prvotiny, Kristovy nevěsty.
Ve spasitelském díle Pána Ježíš Kristus shromažďuje a připravuje skrze apoštoly svou obec jako nevěstu na svůj brzký opětovný příchod. Dnes tyto úkoly plní apoštolové, kteří působí v Novoapoštolské církvi.
Církev Ježíše Krista se poprvé objevila o Svatodušních svátcích, když byl vylit Duch svatý. Apoštol Petr kázal a uvěřilo asi 3 000 lidí. Dali se pokřtít a společně s apoštoly vytvořili první křesťanskou obec. To se stalo v Jeruzalémě.
První křesťané „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Skutky 2,42). Tyto znaky mají zásadní význam pro církev Ježíše Krista.
Pohled na vývoj prvních obcí nabízí Nový zákon: Skutky a listy apoštolů.
Církev Ježíše Krista se začala vyvíjet od Svatodušních svátků, kdy byl vylit Duch svatý: působili v ní apoštolové a další úřady, bylo kázáno evangelium, udělovány svátosti.
Všude na území Římské říše vznikaly obce, křesťanství se šířilo mezi židy a pohany.
Římská říše byla v době prvních křesťanů světovou velmocí. Rozprostírala se kolem celého Středomoří a zahrnovala i Blízký východ. Římská říše nabízela vhodné podmínky pro šíření evangelia díky dobré infrastruktuře a jednotnému dorozumívacím jazyku – řečtině a později latině.
Na základě pověření, které dal Ježíš Kristus apoštolům, aby učili a křtili všechny národy, působili apoštolové v nejrůznějších oblastech světa. Převážně apoštolové Petr a Jakub zvěstovali evangelium Židům, apoštolové Pavel a Barnabáš cestovali do pohanských zemí středomořského prostoru. Evangelium se rozšířilo až do zemí Asie a Afriky, obce vznikaly v Egyptě, Turecku, Řecku, Itálii, Libyi, Makedonii, Sýrii a na Kypru.
Apoštolové vynakládali ve službách Ježíše Krista mnohé úsilí a podstupovali různé strasti a utrpení. V 2. Korintským 11,25-28 popisuje apoštol Pavel své zážitky takto: „Třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.“
V důsledku pronásledování uprchlo mnoho věřících z Jeruzaléma (srov. Skutky 8,1; 11,19). I ve svém novém prostředí apoštolové seznamovali ostatní s křesťanskou vírou a zvěstovali slovo Pána, jako například Filip v hlavním městě Samaří.
„Misie“ pochází z latiny a znamená „poslání“, „pověření“. Pojem se používá pro získávání nekřesťanů pro křesťanskou víru, evangelium.
V Písmu svatém je jen málo opěrných bodů. Z nebiblických textů vyplývá, že mnoho apoštolů zemřelo mučednickou smrtí. Nejdéle ze všech apoštolů žil a působil pravděpodobně Jan. Po zničení Jeruzaléma (v roce 70 po Kristu) se zdržoval v Malé Asii a působil především v křesťanské obci v Efezu.
„Mučedník“ je odvozen z řeckého slova „martys“, což znamená „svědek“. „Mučedníky“ jsou nazýváni ti, kteří pro svou víru trpí, nebo dokonce umírají násilnou smrtí. Příkladem mučedníka je diákon Štěpán, který byl ukamenován, protože se hlásil k Ježíši Kristu. O jeho kamenování pojednávají Skutky 7.
Úřad, jemuž Ježíš svěřil udílení svátostí, odpouštění hříchů a zvěstování evangelia, nebyl po smrti prvních apoštolů obsazen. Proto nemohl být udělován dar Ducha svatého. Ani nemohly z apoštolského úřadu vzejít další úřady. Evangelium se však šířilo dál. Věřící veřejně propagovali evangelium a křesťanský hodnotový řád.
Členové prvních křesťanských obcí byli v pohanských zemích pronásledováni jako bezbožníci, protože neuctívali božstva, v něž se v dané zemi věřilo. Na křesťany se také svalovala vina za neúrodu, zemětřesení nebo povodně – čímž se opět nabízela příležitost k jejich pronásledování. Římští císaři se snažili křesťanství vymýtit; k prvnímu pronásledování křesťanů došlo v roce 64 po Kristu v Římě za císaře Nera.
Ano, i po smrti prvních apoštolů a navzdory pronásledování křesťanů církev dál rostla. Lidé, kteří věřili v Ježíše Krista a vyznávali ho jako svého Pána, přijali svátost Svatého křtu vodou. Tak se stali součástí Kristova těla. Tímto způsobem se církev Ježíše Krista rozšířila do celého světa.
V kázáních ustupovalo čím dál více do pozadí očekávání brzkého opětovného příchodu Krista. Víra v život a působení Syna Božího, jeho smrt a vzkříšení však byla uchovávána živá.
Z podnětu Ducha svatého byla sepsána starocírkevní vyznání. Na církevních sněmech (koncilech) bylo formulováno učení o trojjedinosti Boha a o dvou podstatách Ježíše Krista a prohlášeno za závazné pro křesťanskou víru.
Potom, co apoštolové první apoštolské doby zemřeli, neexistoval žádný nositel apoštolského úřadu. Samotný apoštolský úřad ale existoval dál beze změny. V roce 1832 Bůh tento úřad znovu obsadil.
Věřící různých konfesí v Anglii, Skotsku a Německu se modlili a doufali, že Duch svatý bude opět intenzivněji působit, tak jako v době prvních apoštolů. Spojovali s tím očekávání, že Bůh opět pošle apoštoly.
Nakonec v roce 1832 v Londýně byl do apoštolského úřadu Duchem svatým povolán věřící muž jménem John Bate Cardale a Henry Drummond ho označil za apoštola. Na Vánoce 1832 provedl John Bate Cardale ordinací svůj první úkon jako apoštol.
Novým povoláním apoštolů působili v Kristově církvi opět nositelé apoštolského úřadu. Úřad, který má plnou moc udílet všechny svátosti, udržuje v bdělosti jistotu brzkého opětovného příchodu Ježíše Krista a slouží k přípravě Kristovy nevěsty na tuto událost, byl znovu obsazen, tak jako v počáteční fázi Kristovy církve: docházelo k udílení daru Ducha svatého. Apoštolové také opět zvěstovali odpuštění hříchů a znovu prováděli ordinace.
Ježíš Kristus svou církev řídí a k tomu používá apoštoly. Apoštolský úřad je původní úřad církve. Je to jediný úřad, který dal sám Ježíš. Nejdůležitějšími úkoly apoštolů jsou šíření evangelia do celého světa, zvěstování odpuštění hříchů, udílení svátostí pro živé i mrtvé a ordinace nositelů úřadu. Tak se působením apoštolů shromažďuje Kristova nevěsta a připravuje na opětovný příchod Krista.
Apoštolové působí v současné době v Novoapoštolské církvi. Apoštolský úřad nebyl dán jen pro Novoapoštolskou církev, ale pro celou církev Ježíše Krista. Úkolem apoštolského úřadu je působit do všech částí církve.
Apoštolové byli vysláni ke všem národům. Svůj úkol plní, když ve všech zemích světa zakládají církevní obce a přivádí věřící k Ježíši Kristu.
Udělování všech svátostí – Svatého křtu vodou, Svaté večeře Páně, Svatého zapečetění – je svěřeno apoštolskému úřadu. Apoštolové udělují svátosti také zesnulým.
Svaté zapečetění udělují jen apoštolové.
Svatou večeři Páně a Svatý křest vodou udělují v Novoapoštolské církvi z pověření apoštolů také kněžští nositelé úřadu.
Svatý křest vodou je svěřen celé Kristově církvi: Všude, kde se vykonává křest vodou ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, se věřící stávají součástí církve Ježíše Krista.
Při Kristově opětovném příchodu bude jedna část církve, Kristova nevěsta (prvotina), uchvácena vzhůru. Spolu s Ježíšem Kristem oslaví „svatbu“ v nebi (srov. Zjevení 19,6.7).
Druhá část církve zůstane na zemi a musí se osvědčit v soužení, které zde křesťany postihne (srov. Zjevení 12).
„Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila" (Zjevení 19,6.7).
„Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova" (Zjevení 12,13.17).
K církvi Ježíše Krista patří lidé, kteří věří v Ježíše Krista a vyznávají Božího Syna jako svého Pána a byli pokřtěni ve jménu trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Ovšem zdaleka ne všichni pokřtění věří a vyznávají Ježíše Krista. Z tohoto důvodu nemohou všichni pokřtění patřit ke Kristově církvi.
Četnost církevních společenství (denominací) spočívá v rozdílném výkladu evangelia a v kulturních, sociálních i společenských odlišnostech.
Vše, co lidé vytvoří, lze v obecném měřítku považovat za „kulturu“. Ale i lidé a celé národy jsou různě kulturně ovlivněni: způsobem života, historií, zkušenostmi, náboženským i politickým původem, zvyky, hodnotami, přesvědčením atd.
Slovo „sociální“ je odvozeno z latinského „socius“ a znamená „společný, spojený, provázaný“. Používá se pro vyjádření tam, kde je člověk zaměřen na druhého, na společenství a stará se o druhé.
Církev Ježíše Krista zažijeme tam, kde různou měrou vládne jednota, svatost, všeobecnost a apostolicita.
Nejintenzivněji se církev Ježíše Krista vyskytuje tam, kde existuje apoštolský úřad, jsou udíleny tři svátosti živým i mrtvým a je zvěstováno Boží slovo. Tam je spasitelské dílo Pána, tam je Kristova nevěsta připravována na svatbu v nebi.
Při opětovném příchodu Krista bude část církve – Kristova nevěsta – uchvácena vzhůru. Druhá část církve zůstane na zemi a musí se osvědčit v protikřesťanském soužení. V království pokoje se církev projeví tak, že královské kněžstvo seznámí s evangeliem všechen lid, který kdy žil. V novém stvoření bude Bohu navěky vzdávána úcta a chvála.
Spojujícími prvky jednotlivých církevních společenství jsou křest ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, vyznávání Ježíše Krista a víra v trojjediného Boha.
Díky pokřtěným, kteří praktikují svou víru a vyznávají Krista jako svého Pána, lze církev zažít jako společenství víry, naděje a lásky.