08. Svátosti
Svátosti jsou základní projevy Boží milosti. Těmito posvátnými úkony – prováděnými člověkem na člověku – daruje Bůh příjemci spásu.
Projev milosti: pojem „projev“ nemá v této souvislosti význam „informace“, ale význam „daru“.
Svátosti slouží ke spáse člověka: díky svátostem je člověk přijat do životního společenství s Bohem a udržován v něm.
Přijetí tří svátostí: Svatého křtu vodou, Svatého zapečetění a Svaté večeře Páně otevírá možnost sjednocení s Pánem při jeho opětovném příchodu.
Svátost má čtyři prvky: znak, obsah, dárce, víru.
„Znak“ je viditelný prvek svátosti. Při Svatém křtu vodou je „znakem“ voda. Při Svaté večeři Páně jsou „znakem“ chléb a víno. Při Svatém zapečetění je „znakem“ vkládání rukou apoštola.
„Obsahem“ je účinek zprostředkovávající spásu. Při Svatém křtu vodou je „obsahem“ smytí dědičného hříchu, čímž se pokřtěný dostává do blízkosti Boha. Při Svaté večeři Páně je „obsahem“ požití těla a krve Ježíše Krista. Při Svatém zapečetění je „obsahem“ přijetí daru Ducha svatého.
„Dárcem“ je ten, kdo svátost zprostředkovává. Apoštolové udělují všechny tři svátosti, kněžští nositelé úřadu udělují z pověření svého apoštola Svatý křest vodou a Svatou večeři Páně.
Člověk přijme svátost ke své spáse jen tehdy, když uvěří v její účinek.
Ježíš Kristus zavedl tři svátosti: Svatý křest vodou, Svaté zapečetění a Svatou večeři Páně.
Svaté zapečetění: viz otázky 515. a další
Svatá večeře Páně: viz otázky 494. a další
„Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno“ (1. Janův 5,7.8).
Správu svátostí svěřil Ježíš Kristus apoštolům.
Svatý křest vodou zásadně změní vztah mezi člověkem a Bohem. Smytím dědičného hříchu už nebude pokřtěný odcizen Bohu, ale bude se těšit jeho blízkosti. Stane se křesťanem.
Díky víře a vyznávání Krista se pokřtěný člověk stává součástí Kristovy církve.
„Dědičný hřích“ (prahřích) znamená, že prvotním hříchem došlo k odloučení člověka od Boha (Božímu odcizení). Od prvotního hříchu jsou všichni lidé zatíženi hříchem (srov. 1. Mojžíšova 3,20; Žalm 51,7; Římanům 5,12.18.19): Každý člověk je tedy hříšníkem ještě před tím, než začne jednat a myslet.
Voda je předpokladem života a prostředkem k očistě. Při křtu je voda vnějším znakem pro vnitřní očistu člověka.
Ano, Noemova záchrana v arše, kterou nadnášela voda, je odkazem na křest vodou. Také v příběhu o Naamánovi, který se sedmkrát ponořil do vody v Jordánu (srov. 2. Královská 5,1-14), lze spatřovat symbol smytí dědičného hříchu prostřednictvím křtu.
„… kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás …“ (1. Petrův 3,20.21).
Ježíš Kristus se nemusel dát pokřtít, protože byl bez hříchu. Přesto se nechal pokřtít Janem Křtitelem. Tím se ztotožnil s hříšníky a ukázal, jak může člověk získat spravedlnost před Bohem (srov. Matouš 3,15).
Janův křest byl křtem k pokání a odkazoval na svátost Svatého křtu vodou, který se provádí ve jménu trojjediného Boha.
Po svém vzkříšení dal Ježíš svým apoštolům příkaz k misijní činnosti: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28,19). Provádění křtu patří tedy k úkolům apoštolů.
Ovšem „křtem“ v Novém zákoně se často rozumí křest složený ze dvou částí, a sice křest vodou a křest Duchem svatým (srov. Skutky 8,14 a další). Svatý křest vodou a Svatý křest Duchem spolu úzce souvisejí.
„Zeptal se jich: Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého? Odpověděli mu: Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý. Pavel řekl: Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni? Oni řekli: Křtem Janovým. Tu jim Pavel prohlásil: Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení“ (Skutky 19,2-6).
Svatý křest vodou může přijmout každý člověk. Předpokladem je víra v Ježíše Krista a jeho evangelium.
Křest se provádí vodou a ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Voda ke křtu se vysvětí ve jménu trojjediného Boha. Pak nositel úřadu, který provádí křest, kreslí prstem smočeným ve vodě třikrát křížek na čele křtěného a při tom pronáší následující slova: „Křtím tě ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.“
Pokud je křest provedený vodou a ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého („v souladu s ritem“), je platný a může se projevit jeho účinek.
Označení „ritus“ pochází z latiny a znamená přesně stanovený způsob, jak se vykonává bohoslužba a jiné bohoslužebné úkony (např. udílení svátostí apod.).
Ježíšova věta: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží“ (Marek 10,14) poukazuje na to, že i děti mají mít přístup k Božímu požehnání. K němu patří také svátosti.
Nový zákon přináší svědectví o tom, že se dávali pokřtít příslušníci celé domácnosti „… hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít … a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha“ (Skutky 16,33.34, srovnej též 16,15). K rodině patří také děti. Vznikla tak křesťanská tradice, podle níž jsou křtěny i děti.
Při křtu dětí přechází vyznání víry v Ježíše Krista a odpovědnost za výchovu dětí v duchu evangelia na rodiče.
„Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu; také mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít“ (Skutky 18,8).
Svatý křest vodou znamená konec života v Božím odloučení a začátek života v Kristu. Přináší sílu k boji s hříchem.
Křest provedený trinitárně křesťany spojuje. Ten, kdo byl pokřtěný v Novoapoštolské církvi, může trvale přijímat Svatou večeři Páně.
Pojem „trinitární“ (z latinského „trinitas“: „trojice“) se vztahuje na božskou trojjedinost. Být pokřtěn trinitárně znamená přijmout křest ve jménu trojjediného Boha. Křtěnec je pokřtěný takzvanou „trinitární formulí“, tedy ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Svatý křest vodou a Svaté zapečetění jsou dvě různé svátosti. Úzce však spolu souvisejí: Přijetím obou svátostí dochází ke znovuzrození z vody a Ducha. Svatý křest vodou předchází Svatému zapečetění.
Příkaz k provedení křtu dal vzkříšený Syn Boží svým apoštolům (srov. Matouš 28,18-20). V Novoapoštolské církvi zmocnili apoštolové ke křtu vodou také kněžské úřady.
Ano, udělení křtu vodou je možné a účinné ve všech oblastech jedné Kristovy církve. Křest vodou je prvním krokem na cestě k absolutní spáse. Všude tam, kde se křtí vodou ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, je křest platný. Křest vodou byl svěřen církvi jako celku. Důvodem je všeobecná vůle Boha spasit lidstvo.
Pojem „Večeře Páně“ odkazuje na situaci, kdy Ježíš Kristus tuto svátost ustanovil: V předvečer svého ukřižování slavil ve společenství svých apoštolů hod beránka.
První hod beránka slavili Izraelci na Boží příkaz v předvečer svého odchodu z Egypta. Beránci bez vady byli poraženi a přichystáni jako pokrm. K nim Izraelci jedli nekvašené chleby. Bůh přikázal, aby se hod beránka slavil každý rok jako vzpomínka na vysvobození z Egypta (židovské Velikonoce).
Svatá večeře Páně se nazývá také „eucharistie“ („díkůvzdání“), „Hostina Páně“ nebo „lámání chleba“.
Ano, existuje mezi nimi vztah: Podle svědectví prvních tří evangelií ustanovil Ježíš Večeři Páně, když slavil hod beránka se svými apoštoly. Hod beránka je stejně jako Večeře Páně hostinou památky. Hod beránka připomínal vysvobození izraelského lidu z egyptského područí a zajetí. Svatá večeře Páně poukazuje na vysvobození v mnohem širším smyslu – na vysvobození lidstva z područí hříchu.
Ano, v 1. Korintským 11,23-26 nalezneme další svědectví o Svaté večeři Páně: „Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“
Tato slova jsou základem textu pronášeného při vysvěcení Svaté večeře Páně.
„Konsekrace“ je vyčlenění chleba a vína ze všedního použití spojené s vysvěcením a posvěcením (viz vysvětlení „konsekrace“ u otázky 503).
Obě podstaty chléb a víno jsou nepostradatelné pro oslavu Svaté večeře Páně. Chléb i víno představují potravu člověka. Víno je navíc v Izraeli také symbolem radosti a budoucí spásy.
„Symbol“ pochází z řečtiny a znamená „obrazné vyjádření“, ale také „charakteristická značka“ nebo „znak“.
Svatá večeře Páně je hostinou památky: při ní si připomínáme smrt Ježíše Krista jako jedinečnou a navždy platnou událost. Ježíš Kristus pověřil apoštoly, aby slavili Svatou večeři Páně, slovy: „To čiňte na mou památku …“ (Lukáš 22,19).
Ten, kdo se účastní Svaté večeře Páně, vyznává svou víru ve smrt, vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ten, kdo se v Novoapoštolské církvi účastní Svaté večeře Páně pravidelně, se tak zároveň hlásí ke své víře v dnes působící apoštoly Ježíše Krista. V tomto směru je Svatá večeře Páně hostinou vyznání.
Ve Svaté večeři Páně má Ježíš Kristus společenství v prvé řadě s apoštoly a potom také s věřícími. Při oslavě Svaté večeře Páně mají navíc věřící společenství mezi sebou navzájem.
Ano, Svatá večeře Páně poukazuje na budoucí „svatební hostinu“ v nebi. V tomto směru má Svatá večeře Páně také eschatologický charakter.
Při ustanovení Večeře Páně v kruhu apoštolů Ježíš řekl: „Od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží“ (Lukáš 22,18).
Dokud nedojde ke sjednocení Kristovy nevěsty s Ježíšem Kristem, bude mít obec společenství s Pánem při Svaté večeři Páně.
Vysvěcením (konsekrací) se tělo a krev Krista stávají přítomnými.
Chléb a víno se vysvěcením ve své podstatě nemění, to znamená, že se neproměňují. K chlebu a vínu se připojuje podstata těla a krve Ježíše Krista. Tato událost se nazývá „konsubstanciace“.
Při Svaté večeři Páně nejsou chléb a víno obrazem nebo symbolem těla a krve Ježíše Krista, tělo a krev Ježíše Krista jsou po vysvěcení skutečně přítomny.
„Konsekrace“ je odvozeno z latinského „consecrare“, což znamená „vysvěcení“, „posvěcení“. Pojem se používá ve smyslu „vysvěcení“ chleba a vína k Svaté večeři Páně.
„Substance“ je odvozeno z latinského „substantia“, což znamená „podstata“, „základ“, „látka“. Vyjadřuje, z čeho se něco skládá.
Ano, ve Svaté večeři Páně je oběť Ježíše Krista přítomna. Tato oběť se však neopakuje, ale byla přinesena „jednou provždy“ (Židům 10,10.14).
Na rozdíl od svátostí Svatého křtu vodou a Svatého zapečetění se Svatá večeře Páně slaví na každé bohoslužbě, protože udržuje člověka v životním společenství s Ježíšem Kristem. Člověk tak přijímá povahu Ježíše Krista.
Tělo a krev Ježíše Krista zůstávají přítomny ve vysvěcených hostiích tak dlouho, dokud se nedostanou k příjemcům, kterým jsou určeny.
Odpuštění hříchů a Svatá večeře Páně spolu úzce souvisejí, protože jejich základem je oběť Ježíše Krista.
Při svátosti Svaté večeře Páně nedochází současně k odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů je nezbytným předpokladem pro důstojné přijetí Svaté večeře Páně, to znamená, že Svaté večeři Páně musí předcházet rozhřešení – očištění od hříchu.
Ježíš Kristus ustanovil Svatou večeři Páně v kruhu apoštolů a svěřil ji jim. Tam, kde působí apoštolové nebo jimi pověření kněžští nositelé úřadu, jsou k dispozici všechny aspekty Svaté večeře Páně.
K vysvěcení (konsekraci) Svaté večeře Páně se pronáší ustálený text, který vychází z 1. Korintským 11,23 a další a z Matouše 26,26 a další:
„Ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, vysvěcuji tento chléb a víno ke Svaté večeři Páně a vkládám k nim jednou přinesenou a věčně platnou oběť Ježíše Krista. Neboť Pán vzal chléb a víno, vzdal díky a řekl: Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Toto je má krev nové smlouvy, prolitá za mnohé k odpuštění hříchů. Jezte a pijte! To konejte na mou památku. Neboť kdykoli jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud znovu nepřijde. Amen!“
Nejprve jsou vysvěceny hostie. Při vysvěcení vztáhne zmocněný nositel úřadu své paže nad otevřené kalichy (patény) a pronese slova k vysvěcení.
Potom přijímají nositelé úřadu a obec tělo a krev Ježíše Krista ve formě hostie pokapané vínem. Podávání hostií je doprovázeno slovy: „Tělo a krev Ježíše jsou za tebe dány.“
Předpokladem důstojného požití Svaté večeře Páně je kromě předcházejícího odpuštění hříchů víra v Ježíše Krista a jeho oběť.
Svatá večeře Páně vytváří niterné společenství s Ježíšem Kristem. Zprostředkovává povahu a moc Syna Božího. Požití Svaté večeře Páně navíc vede k vzájemné jednotě věřících, neboť společně vrůstají do povahy Ježíše Krista. Tak je Svatá večeře Páně důležitým prostředkem k přípravě na Kristův opětovný příchod.
„Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1. Korintským 10,17).
K trvalé účasti na Svaté večeři Páně jsou oprávněni ti, kteří byli pokřtěni v Novoapoštolské církvi, zapečetěni a přijati do obce.
Křesťané pokřtění formálně správně (v souladu s ritem) mohou mít přístup ke Svaté večeři Páně jako hosté.
Při oslavách Svaté večeře Páně v ostatních církvích jsou obsaženy důležité součásti Svaté večeře Páně. I tam se s díky a ve víře připomíná smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Novoapoštolští křesťané by si ale měli uvědomit, že se trvalou účastí na oslavách Svaté večeře Páně v jiných církvích v podstatě hlásí k jejich učení.
Svaté zapečetění je svátost, při níž věřící přijímá dar Ducha svatého vkládáním rukou a modlitbou apoštola. Stává se dítětem Božím a součástí prvotiny.
„Zapečetit“ znamená v novozákonních listech předat dar Svatého ducha: „Ten, kdo nás spolu s vámi staví na pevný základ v Kristu a kdo si nás posvětil, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil“ (2. Korintským 1,21.22).
„V něm [Kristu] byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého“ (Efezským 1,13).
„A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení“ (Efezským 4,30).
Ano, Duch svatý jako osoba Boží trojjedinosti působí jako Otec a Syn odpradávna. Ve Staré smlouvě naplňoval jednotlivce, které si Bůh vyvolil k určitým úkolům.
„Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho [Davida] uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1. Samuelova 16,13).
„Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber“ (Žalm 51,13).
Ano, Starý zákon obsahuje více odkazů na to, že Boží Duch bude vylit na mnoho lidí (např. Ezechiel 36,27). Důležitou poznámku najdeme v knize Jóel 3,1.2: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha“ (viz též Skutky 2,15 a další).
Ano, Ježíš několikrát přislíbil svým apoštolům, že sešle Ducha svatého, jako například: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“ (Jan 15,26).
Tento příslib se naplnil v den Letnic v Jeruzalémě, kdy byl Duch svatý vylit na apoštoly, učedníky a učednice.
„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Skutky 2,1-4).
Po Ježíšově křtu na něj sestoupil Duch svatý. Jan Křtitel vydal toto svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm“ (Jan 1,32). Tuto událost lze označit za „pomazání“.
„Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť“ (Jan 6,27).
Pokřtění Ježíše Janem Křtitelem a sestoupení Ducha svatého na Ježíše jsou odkazy na svátosti Svatého křtu vodou a Svatého zapečetění.
Pomazání neboli obdaření Ježíše Duchem svatým ho vyzdvihuje jako Mesiáše. Zároveň poukazuje na svátost Svatého zapečetění. O něm se zmiňují také Skutky 10,37.38: „Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí.“
Už ve Staré smlouvě bývali lidé posvěceni k určitému úkolu pomazáním olejem. Pomazání přijímali proroci, králové a kněží. Viz též „Mesiáš“ (= „Pomazaný“), otázky 111 a 112.
Apoštol Petr odpověděl posluchačům letničního kázání na otázku, co mají dělat, toto: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého“ (Skutky 2,38).
Důležitý odkaz na zapečetění je obsažen ve Skutcích 8,14 a další: „Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“
Podle tohoto svědectví v Písmu je Svaté zapečetění spojeno s apoštolským úřadem. To potvrzují také Skutky 8,18: Šimon, který dříve provozoval magii, později uvěřil a dal se pokřtít (srov. Skutky 8,9.11 a další), „viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého“.
Z této události je patrné, že svátosti Svatý křest vodou a Svaté zapečetění jsou od sebe jasně odděleny. Podobné informace nalezneme také ve Skutcích 19,1-6. V Efezu učedníci přijali od Jana jen křest pokání. Když uvěřili v Ježíše, dali se nejprve pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Potom přijali od apoštola dar Ducha svatého: „Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý.“
Svátost Svatého zapečetění udělují apoštolové tak, že pokřtěnému ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého předají dar Ducha svatého. Přitom vloží ruce na hlavu pokřtěného a modlí se.
Svaté zapečetění předpokládá u příjemce víru v trojjediného Boha a v apoštoly vyslané Ježíšem Kristem. Příjemce musí být před zapečetěním formálně správně pokřtěn vodou. Musí vyznávat víru a slíbit, že bude následovat Krista.
Svaté zapečetění může přijmout každý člověk, který splňuje příslušné předpoklady. Svátost se uděluje jak dospělým, tak i dětem. Při zapečetění dětí musí vyznávat víru rodiče, popř. osoby oprávněné k náboženské výchově dítěte. Musí slíbit, že budou dítě vychovávat v novoapoštolské víře.
Obě svátosti, Svatý křest vodou i Svaté zapečetění, představují společně „znovuzrození z vody a Ducha“. Skrze ně vytváří Bůh „nové stvoření“ – život z Boha.
„Ježíš odpověděl: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5).
„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové“ (2. Korintským 5,17).
Svaté zapečetění je součástí znovuzrození z vody a Ducha. Završuje se v něm to, co Bůh započal ve Svatém křtu vodou. Bůh, Duch svatý, který se projevuje jako Nový stvořitel tak obnovuje člověka.
Díky Svatému zapečetění je člověk trvale naplněný Duchem svatým. Bůh mu daruje podíl na své povaze; člověku je darována Boží síla, Boží život i Boží láska: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Římanům 5,5).
Zapečetěný se stává Božím vlastnictvím; trvale v něm přebývá Boží Duch (srov. Římanům 8,9).
Člověk je od této chvíle dítětem Božím, povolaným k prvotině: Znovuzrození má tedy účinek pro přítomnost – věřící se stává dítětem Božím a účinek pro budoucnost – věřící se stává prvotinou.
Jako dítě Boží je věřící dědicem Božím a spoludědicem Kristovým. „Duch synovství“, který působí díky Svatému zapečetění v člověku, oslovuje Boha důvěrně „milý Otče“.
Jestliže dá zapečetěný Duchu svatému prostor, aby se rozvinul, projeví se božské ctnosti. Ty se obrazně označují jako „ovoce Ducha svatého“ (srov. Galatským 5,22).
„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Galatským 5,22.23).
Pojem „Boží dítě“ má různé aspekty:
- Každý člověk je Boží dítě, neboť ho Bůh stvořil a může tedy Všemohoucího oslovovat „Otče“.
- Ve starozákonní době se Bůh jako otec staral o izraelský lid. Izrael je také nazýván „prvorozeným synem Božím“ (srov. 2. Mojžíšova 4,22.23). Mezi Izraelem a Bohem tedy panuje vztah dítěte a otce. Když Ježíš promlouval v Kázání na hoře k Židům, označil Boha také za jejich „Otce v nebi“.
- Nám křesťanům byl dán Otčenáš a my se v této modlitbě obracíme s důvěrou k Bohu, našemu Otci.
- Kromě toho je vztahem „dítě Boží - Otec“ míněna ona situace před Bohem, která se vyznačuje přijetím všech svátostí, vírou a zaměřením života na opětovný příchod Krista. Dítětem Božím se věřící stává znovuzrozením z vody a Ducha. Znovuzrozeným je jako „dětem Božím“ přislíbeno, že se stanou dědici Nejvyššího.
„… přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi“ (Římanům 8,15-17).