09. Posmrtný život
Ano, člověk má jak tělesnou schránku, tak i duši; tvoří jednotu těla, duše a ducha.
Lidské tělo je smrtelné, podléhá pomíjivosti. Bylo vzato ze země a do ní se opět vrátí (srov. 1. Mojžíšova 3,19). Oproti tomu duše a duch žijí dál i po tělesné smrti, jsou tedy nesmrtelné. Osobnost člověka, jeho podstata, zážitky, pocity, víra, myšlenky, zůstávají zachovány i po tělesné smrti.
„Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti“ (Kniha moudrosti 2,23).
Rozlišujeme mezi tělesnou a duchovní smrtí člověka. Tělesná smrt znamená konec pozemského života. Když nastane, duše a duch opouští tělo. Duchovní smrt je odloučení člověka od Boha následkem hříchu.
Když Bible mluví o „druhé“ smrti (srov. Zjevení 20,6; 21,8), je tím míněno odloučení od Boha, které bude účinné po posledním soudu.
„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 6,23).
V Bibli se „smrtí“ označuje také moc odporující Bohu, která ohrožuje a ničí tělesný a duchovní život. Ve Zjevení Janově je smrt obrazně personifikována: „A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním“ (Zjevení 6,8).
Pánem nad životem a smrtí je trojjediný Bůh. Ježíš Kristus zvítězil nad smrtí svým vzkříšením. Tím umožnil člověku přístup k věčnému životu: „… Ježíš Kristus zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“ (2. Timoteovi 1,10).
Vzkříšení Ježíše Krista je základem vzkříšení mrtvých. Protože byl vzkříšen on, budou vzkříšeni i mrtví, „jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze“ (Daniel 12,2).
„Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni“ (1. Korintským 15,51.52).
Život po tělesné smrti je naznačen už ve Starém zákoně a v Novém zákoně je mnohokrát dosvědčen. Například v 1. Petrově 3,19.20 se píše: „Tehdy také [Ježíš Kristus] přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.“
Duše i duch zemřelých putují do říše mrtvých, která se také nazývá „onen svět“.
Pojem „onen svět“ se obecně vztahuje na všechny oblasti, události a stavy mimo materiální svět. V užším smyslu je jím míněna říše mrtvých (hebrejsky: „scheol“, řecky: „hades“).
Ne. Představy o opakovaném vstupování do pozemského života (reinkarnace), ať už jako člověk, živočich nebo rostlina, odporují biblickým výpovědím, a tím i obsahu evangelia. „A jako každý člověk jen jednou umírá…“ (Židům 9,27).
Pojem „reinkarnace“ označuje představy o opakovaném návratu člověka do pozemského života v různých podobách. Tyto představy se neslučují s křesťanským učením.
Se zesnulými jsme ve spojení prostřednictvím vzpomínek a modliteb.
Bůh zakázal navazovat spojení se zesnulými prostřednictvím vyvolávání a dotazování duchů zemřelých, a proto se jedná o hřích: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo … se doptává duchů zemřelých … ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti“ (5. Mojžíšova 18,10-12).
Stav duší na onom světě odráží Boží blízkost nebo odcizení. Duše člověka neprodělala tělesnou smrtí žádnou změnu. Víra nebo nevíra, smířlivost nebo nesmiřitelnost, láska nebo nenávist charakterizují člověka nejen na tomto, ale i na onom světě.
O tomto stavu se zmiňuje i Ježíšovo Podobenství o boháči a Lazarovi (srov. Lukáš 16,19-31), když mluví o místě radosti a místě utrpení. Zesnulí si mohou svůj stav uvědomit. Ti, kteří prožívají muka, doufají v pomoc.
V 1. Tesalonickým 4,16 se dočteme o těch, „kdo zemřeli v Kristu“. To jsou zesnulí, kteří se znovu narodili z vody a Ducha a nechali se připravit na opětovný příchod Krista. Patří k obci Pána a nacházejí se ve stavu spravedlnosti před Bohem, jehož lze dosáhnout milostí a vírou.
„Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji“ (Kniha moudrosti 3,1-3).
Ano, od té doby, co Kristus přinesl svou oběť, se může stav duší na onom světě změnit.
Ježíš Kristus šel po své smrti do říše mrtvých a kázal tam. Kázání evangelia přináší možnost změny tomu, kdo ho ve víře přijme.
Spásu tedy lze přijmout i po tělesné smrti člověka.
Duše na onom světě, které nikdy neslyšely o evangeliu, nikdy nepřijaly odpuštění hříchů ani žádnou svátost, se nacházejí ve stavu Božího odcizení. Tento stav mohou překonat jen vírou v Ježíše Krista a jeho oběť a také přijetím svátostí.
V 2. knize Makabejské 12 se píše o těch, kteří sloužili modlám a padli v boji. Za ně byly pronášeny modlitby, které jim měly pomoct od hříšného stavu jejich duše. Byly také shromážděny finanční prostředky na nákup obětních zvířat k smírčí oběti.
Biblickým východiskem pro udílení svátostí zesnulým je 1. Korintským 15,29: V Korintu se živí dávali pokřtít za mrtvé. Tuto praxi obnovili apoštolové nového věku. Vznikly tak dnes běžné bohoslužby pro zesnulé.
Ano, nespasených duší se můžeme zastat v přímluvných modlitbách a prosit Pána, aby jim pomohl. Rovněž se můžeme modlit za to, aby duše uvěřily v Ježíše Krista a byly otevřeny a ochotny přijmout spásu, kterou jim chce Bůh darovat.
Vzhledem k tomu, že mrtví i živí v Kristu tvoří společenství, budou působit na tomto i onom světě v duchu Ježíše Krista, tedy orodovat za nespasené duše.
Samotnou spásu přináší jen Ježíš Kristus.
Pojem „tento svět, pozemský život“ se všeobecně vztahuje na všechny oblasti, děje a stavy v materiálním světě.
Ježíš Kristus je Pánem mrtvých i živých. Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy (srov. 1. Timoteovi 2,4-6) kázáním, svátostmi a odpuštěním hříchů. Nezbytná je také víra v Ježíše Krista. To platí stejnou měrou pro mrtvé i živé.
To, že má být zvěstováno evangelium i zesnulým, říká 1. Petrův 4,6: „Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni.“
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
Udělení Svatého křtu vodou, Svatého zapečetění a Svaté večeře Páně probíhá u zesnulých tak, že apoštolové provádí příslušný viditelný úkon na živých. Účinek spásy ale není určený živým, nýbrž zesnulým.
Tak jako Ježíš Kristus přinesl svou oběť na zemi, tak spásu na zemi zprostředkovávají apoštolové.