11. Z dějin křesťanství
První křesťanská obec, kterou tvořili jen Židé, vznikla v den Letnic v Jeruzalémě (srov. Skutky 2,37 a další). Ale kvůli pronásledování muselo mnoho věřících z Jeruzaléma uprchnout (Skutky 8,1; 11,19). V novém prostředí začali zvěstovat evangelium, které si našlo své věřící. Tak vznikaly křesťanské obce i na dalších místech.
Apoštolové vycházeli nejprve z toho, že by se evangelium mělo zvěstovat pouze Židům. Ale Bůh prostřednictvím vidění ukázal apoštolu Petrovi, že evangelium je určené i pohanům (srov. Skutky 10 a 11).
Na apoštolském sněmu v Jeruzalémě byly vysvětleny otázky, které se týkají misijní činnosti mezi pohany a významu Mojžíšova zákona pro pokřtěné pohany (srov. Skutky 15,1-29). Zde učiněná rozhodnutí přispěla k tomu, že se nakonec křesťanské obce oprostily od mnoha tradic židovské víry.
Prostřednictvím „vidění“ vyjevuje Bůh lidem, které si k tomu zvolil, svou vůli. Takové vidění se někdy označuje jako „vize“ nebo „zjevení“.
Pohanům zvěstoval evangelium především apoštol Pavel. Kvůli tomu cestoval, někdy také v doprovodu apoštola Barnabáše, do dnešního Turecka, Řecka, na Kypr a nakonec i do Itálie.
V Antiochii byli Ježíšovi stoupenci poprvé nazváni „křesťany“ (srov. Skutky 11,26).
Apoštolové působili nejprve pravděpodobně až do konce prvního století po Kristu. Jan bývá považován za posledního apoštola prvotní církve. Potom začíná doba, kdy apoštolský úřad sice existoval, ale nebyl personálně obsazen. K jeho znovuobsazení došlo teprve v 19. století.
Svatý duch se postaral o vznik závazného souboru knih Starého a Nového zákona (kánon).
Díky působení Ducha svatého mohly církevní sněmy (koncily) zformulovat důležité základy křesťanského učení. K němu patří například učení o trojjediném Bohu, o Ježíši Kristu jako pravém člověku a pravém Bohu a také poznání o rozhodujícím významu oběti Ježíše Krista a jeho vzkříšení pro spásu a vykoupení lidstva.
Dalším přínosem Ducha svatého a jeho působení po dlouhá staletí je rozšíření křesťanské víry do celého světa.
Spása byla zprostředkována především zvěstováním evangelia a udílením Svatého křtu vodou.
Události kolem kamenování diákona Štěpána přerostly v pronásledování křesťanů: mnoho jich bylo pro víru zabito. Stali se z nich mučedníci.
Navzdory pronásledování a mnoha překážkám se křesťanská víra rozšířila do celé Římské říše.
Původní zvěstování apoštolů pokračovalo v linii „apoštolských otců“. Jednalo se o církevní učitele s velkým vlivem. Řadí se mezi ně Klement Římský (zemřel kolem roku 100), Ignác z Antiochie (zemřel v roce 115), biskup Polykarp ze Smyrny (narozen 69, zemřel kolem roku 155) a Papias z Hierapole (narozen kolem roku 70, zemřel 130/140). Jejich posláním bylo hájit křesťanskou víru před pohany a židy a zachovat základy křesťanského učení.
Jednou z nejvýznamnějších osobností křesťanského starověku formující církev byl Atanáš Veliký (asi 295 až 373), pod jehož vlivem bylo v roce 325 formulováno Nicejské vyznání víry.
„Církevní otcové" byli učenci, kteří po „apoštolských otcích“ formulovali základní křesťanské pravdy. Mezi ně patřili Ambrož z Milána (339 až 397), Jeroným (347 až 420) a Augustin z Hippa (354 až 430).
Po těžkých dobách pronásledování vyhlásil římský císař Konstantin I. Veliký v roce 313 náboženskou svobodu pro křesťany.
V roce 381 povýšil císař Theodosius křesťanství v Římské říši na úroveň státního náboženství. Současně vydal zákaz uctívání pohanských božstev.
„Náboženská svoboda“ znamená, že se lidé mohou svobodně rozhodnout, jaké náboženství budou vyznávat.
V době stěhování národů (4./5. století) křesťanství v Evropě a Asii sílilo.
Důležitou roli při šíření křesťanství sehrálo mnišství, které vznikalo od 3. století a jeho počátky bychom našli v Egyptě. Mniši vedli život podle Kristova vzoru v chudobě a šířili křesťanskou víru. Ve středověku dosahovaly řeholní řády vynikajících výsledků na poli vědy a také se angažovaly v oblasti zemědělství a sociálních služeb.
Křesťanství formovalo čím dál více život lidí, kulturu, politiku i společnost v Evropě.
V roce 1054 došlo ke schizmatu (rozkolu) v rané církvi, které vyústilo v její rozdělení na církev západní (římsko-katolickou) a východní (pravoslavnou).
Mnišství je životní styl, podle něhož člověk v odloučení od všeho světského zasvěcuje život zcela náboženství. K „mnišství“ se přidávali jak muži, tak i ženy (jeptišky).
Od 7. století se křesťané v některých částech Asie, Afriky i Evropy museli potýkat s novým náboženstvím, islámem. V mnoha oblastech, například Přední východ a severní Afrika, musela křesťanská víra ustoupit islámu.
Vedly se náboženské boje, například křížové výpravy, které probíhaly v letech 1095 až 1270 ve východních zemích. Jejich cílem bylo dobytí Jeruzaléma a Svaté země, které měly sloužit jen křesťanům.
Islám je nejmladší světové náboženství. V 7. století po Kristu jej založil prorok Mohamed. Muslimové věří v jednoho Boha, nikoliv však trojjediného. Ježíše považují za proroka. Svatým písmem je korán.
Křížové výpravy: Palestina včetně Jeruzaléma se nacházela pod islámskou nadvládou. V době mezi 11. a 13. stoletím vyzývali papeži k znovudobytí tohoto území a jeho získání pod křesťanskou nadvládu. Válečná tažení se nazývala „křížové nebo křižácké výpravy“ a bojovníci „křižáci“, protože své boje vedli ve jménu a ke cti Kristova kříže.
Ve středověku docházelo v církvi k postupnému zesvětštění – víra a učení ztrácely na hodnotě. Důvodem byla nedostatečná orientace na evangelium.
Proto se začaly objevovat snahy o reformu církve. S prvními podněty přišli obecně mniši a dále jednotlivci, jako francouzský reformátor Petr Waldes (1140, zemřel před r. 1218), anglický teolog John Wycliffe (1330 až 1384) a rektor Pražské univerzity Jan Hus (1369 až 1415). Ti všichni kritizovali zesvětštění církve. Hnutí, která založili, se rychle rozšířila do všech částí Evropy a nakonec vedla k reformaci.
Reformace (z latinského „reformatio“: obnovení, oprava) je náboženské obrodné hnutí v Evropě, usilující o nápravu poměrů a návrat k evangeliu.
Je úzce spojená s německým mnichem Martinem Lutherem (1483 až 1546). Podle jeho přesvědčení mělo být samotným základem učení biblické svědectví o Ježíši Kristu. Luther přeložil Bibli z hebrejštiny a řečtiny do němčiny, a tak ji zpřístupnil lidu.
V roce 1534 vznikla v Anglii anglikánská církev.
Vedle Martina Luthera z Wittenbergu jsou to dále reformátor Ulrich Zwingli (1484 až 1531), který působil v Curychu, a Jan Kalvín (1509 až 1564), který založil v Ženevě samostatné reformní hnutí.
V reakci na reformaci zahájil Tridentský koncil (od r. 1545) obnovu církve a připravil půdu pro protireformaci. To vedlo k posílení papežského vlivu.
„Protireformací“ je označována reakce římsko-katolické církve na reformaci.
Konflikt mezi protestanty a katolíky vedl v Evropě k třicetileté válce (1618 až 1648), jejímž výsledkem bylo mimo jiné upevnění vlivu státu na církev. Panovník rozhodoval o náboženské příslušnosti svých poddaných.
Jako „protestanti“ jsou označováni stoupenci reformace.
V 18. století byla křesťanská víra často spojována s myšlením, které považovalo za jediné měřítko lidský rozum („osvícenství“). V reakci na osvícenství se začal šířit pietismus, jako hnutí uvnitř reformní církve. Pietisté se věnovali intenzivnímu studiu Bible a angažovali se v sociální oblasti a v misionářství.
V 19. století se objevovaly snahy znovu získat pro evangelium ty, u nichž došlo v důsledku chudoby a nevědomosti k odcizení od křesťanské víry („vnitřní misie“). Dále vznikaly „misijní společnosti“, jejichž cílem bylo šíření křesťanství do zemí mimo Evropu, především do Afriky.
Velký význam – zejména v protestantském prostředí v Anglii a USA – měla takzvaná „buditelská hnutí“: Věřící křesťané vyzývali vlažné křesťany, aby přestali být „křesťany z pouhého zvyku“ a vrátili se k živé křesťanské víře. Tato výzva k návratu k evangeliu byla často spojována s nadějí na opětovný příchod Krista.
Na tomto historickém pozadí Bůh připravoval obnovení činnosti apoštolů.
V letech 1826 a 1829 se sešli věřící muži na konferencích v Albury (jižní Anglie), aby se společně zabývali Zjevením Janovým. Tyto konference uspořádal bankéř Henry Drummond (1786 až 1860) v těsné spolupráci s Edwardem Irvingem (1792 až 1834), duchovním skotské národní církve. Účastníci konference si chtěli ujasnit biblické výpovědi, které se týkaly působení Ducha svatého a opětovného příchodu Ježíše Krista.
I ve Skotsku čekali věřící různých náboženství na intenzivnější působení Ducha svatého. V roce 1830 docházelo k uzdravování nemocných, mluvením ve vytržení (promlouvání různými jazyky) a prorokováním, jimž byl přikládán velký význam.
Na podzim 1832 byl John Bate Cardale (1802 až 1877) v Londýně povolán Duchem svatým do apoštolského úřadu a Henry Drummond ho označil za apoštola.
Od září 1833 bylo povoláno na základě proroctví – zejména proroka Olivera Taplina (1800 až 1862) – dalších jedenáct apoštolů.
V roce 1835 se apoštolové na rok stáhli do Albury, aby zde vedli intenzivní jednání. Výsledkem jejich práce bylo „Velké testimonium“ (1837), dílo formulující vyznání víry, které bylo předáno všem duchovním i světským vůdcům křesťanstva.
V testimoniu apoštolové vyzývali křesťany, aby se pod jejich vedením shromáždili a připravili na opětovný příchod Krista. Nepožadovali založení nové církve, nýbrž usilovali o sjednocení různých stávajících církví pod vedením apoštolů.
Ale většina křesťanů výzvy apoštolů nerespektovala. Několik málo křesťanů, kteří apoštolům uvěřili, se spojilo do nové církve s názvem Katolicko-apoštolská církev.
První zapečetění, která se tenkrát nazývala „apoštolské vkládání rukou“, se uskutečnila v roce 1847 v Anglii, Kanadě a Německu.
V roce 1855 zemřeli tři apoštolové. Proroci Edward Oliver Taplin a Heinrich Geyer (1818 až 1896) jmenovali nové apoštolské nástupce. Zbývající apoštolové je však neakceptovali, a tak nebyli ordinováni už žádní noví apoštolové.
Tyto rozdílné postoje vedly k tomu, že po smrti posledního žijícího apoštola Francise V. Woodhouse v roce 1901 nebyli v Katolicko-apoštolské církvi už žádní apoštolové. Ani nebyli ordinováni žádní nositelé úřadu.
Dne 10. října 1862 jmenoval prorok Geyer kněze Rudolfa Rosochackyho (1815 až 1894), představeného katolicko-apoštolské obce v Královci, apoštolem. Apoštolové Katolicko-apoštolské církve toto povolání neuznali.
Prorok Heinrich Geyer a vedoucí Katolicko-apoštolské obce v Hamburku, Friedrich Wilhelm Schwartz (1815 až 1895), ale byli přesvědčeni o tom, že toto povolání je dílem Ducha svatého.
Obec v Hamburku toto apoštolské povolání 4. ledna 1863 uznala, a proto byla z Katolicko-apoštolské církve vyloučena.
Tak se v lednu 1863 zrodila Novoapoštolská církev.
Přestože apoštol Rosochacky krátce nato na svůj úřad rezignoval, nepřestávali Geyer, Schwartz ani Hamburská obec věřit v to, že se jednalo o Boží poslání.
Kněz Carl Wilhelm Louis Preuß (1827 až 1878) a o něco později Friedrich Wilhelm Schwartz se stali apoštoly. Apoštol Preuß působil v severním Německu, zatímco apoštol Schwartz měl na starosti Nizozemsko.
Povolávání dalších apoštolů na sebe nenechalo dlouho čekat. Nově vzniklé společenství se nazývalo „Všeobecná křesťanská apoštolská mise“.
V roce 1872 byl Friedrich Wilhelm Menkhoff (1826 až 1895) jmenován apoštolem pro Vestfálsko a Porýní.
Apoštol Menkhoff založil v roce 1884 v Německu církevní časopis „Der Herold“. Apoštol Schwartz pod vlivem apoštola Menkhoffa zrušil nejprve ve své pracovní oblasti liturgická roucha a mnoho prvků převzaté z liturgie Katolicko-apoštolské církve. V roce 1885 převzaly tyto změny i všechny ostatní obce.
„Liturgií“ se označuje souhrn ustanovení, která se týkají průběhu bohoslužby.
K odlišení od katolicko-apoštolských obcí se obce vzniklé po roce 1863 v úředním písemném styku nazývaly „novoapoštolské obce“. V roce 1907 vznikl oficiální název „Novoapoštolská obec“ a po roce 1930 „Novoapoštolská církev“.
Na sklonku 19. století se stále více do popředí dostával apoštolský úřad jako hlavní úřad s rozsáhlými pravomocemi. Prorocký úřad současně ztrácel na významu. Od konce 20. let 20. století už v obcích žádní proroci nepůsobili.
V roce 1881 byl povolán do apoštolského úřadu Friedrich Krebs (1832 až 1905) z Braunschweigu (Německo). Po smrti apoštola Schwartze a Menkhoffa převzal vedoucí funkci v církvi. Za důležitou považoval jednotu mezi apoštoly. Po roce 1897 postupně vznikl úřad kmenového apoštola. Prvním kmenovým apoštolem v dnešním pojetí byl Friedrich Krebs.
- Hermann Niehaus (1848 - 1932, kmenovým apoštolem od 1905 do 1930),
- Johann Gottfried Bischoff (1871 - 1960, kmenovým apoštolem od 1930 do 1960),
- Walter Schmidt (1891 - 1981, kmenovým apoštolem od 1960 do 1975),
- Ernst Streckeisen (1905 - 1978, kmenovým apoštolem od 1975 do 1978),
- Hans Urwyler (1925 - 1994, kmenovým apoštolem od 1978 do 1988),
- Richard Fehr (1939 - 2013, kmenovým apoštolem od 1988 do 2005),
- Wilhelm Leber (narozen 1947, kmenovým apoštolem od 2005 do 2013),
- Jean-Luc Schneider (narozen 1959, kmenovým apoštolem od 2013).