07. Úřad
Obecně se pod pojmem „úřad“ rozumí funkce nebo oficiální pozice, s níž jsou spojeny konkrétní úkoly a odpovědnost. V širším smyslu mají nositelé úřadu autoritu, která jim umožňuje vést společenství a činit odpovídající rozhodnutí.
Duchovní úřad je ordinací (jmenováním do úřadu) přijaté zmocnění, požehnání a posvěcení k službě v Kristově církvi. Duchovní úřad je vykonáván z moci Ducha svatého.
Duchovní úřad má svůj počátek v tom, že Bůh, Otec, poslal Ježíše Krista. Ježíš Kristus je tedy Vyslancem Božím. Jako takový je zmocněn, požehnán a posvěcen ke spáse lidí. Apoštolové jsou vyslanci Ježíše Krista.
Duchovní úřad je vždy spojen s Ježíšem Kristem a s jím poslanými apoštoly. Úřad a apoštolát tedy spolu souvisejí: Tam, kde působí apoštolský úřad, existuje duchovní úřad.
Pojem „apoštolát“ se používá především pro označení nositelů apoštolského úřadu jako celku („apoštolát“ = apoštolové Ježíše Krista). Kněžští nositelé úřadu a diákoni jednají z pověření „apoštolátu“ a zastávají úkoly v oblasti duchovní péče, zvěstování slova a udílení svátostí.
Už ve Starém zákoně lze v působení králů, kněží a proroků vidět odkaz na duchovní úřad: Král vládne, kněz zprostředkovává Boží požehnání a prorok zvěstuje Boží vůli. Tyto úřady poukazují na duchovní úřad.
V Ježíši Kristu je obsaženo vše ze starozákonního úřadu – je současně Králem, Knězem i Prorokem.
Duchovní úřad uděluje apoštol z pověření Ježíše Krista. Příjemce úřadu získává podíl na plné moci apoštola. Z pověření apoštola má z této plné moci čerpat a využívat ji. Příjemce úřadu tak jedná ve jménu apoštola a zastupuje ho v rozsahu vymezeném pro tento úřad. Nakonec apoštol nositele úřadu vysílá. Tento vyslanec má vůči tomu, kdo ho vyslal, odpovědnost a závazek.
Příklady jednání na základě zmocnění:
Když odpuštění hříchů zvěstuje apoštol, jedná na základě zmocnění Ježíše Krista (viz k tomu otázka 424). Proto apoštol zvěstuje odpuštění hříchů slovy: „Oznamuji vám radostnou zvěst: Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, Syna živoucího Boha, jsou vám odpuštěny hříchy.“
Když odpuštění hříchů zvěstuje kněžský nositel úřadu, jedná v zastoupení apoštola. Proto kněžský nositel úřadu zvěstuje odpuštění hříchů slovy: „Z pověření apoštola, který mě posílá, vám oznamuji radostnou zvěst: Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, Syna živoucího Boha, jsou vám odpuštěny hříchy.“
Ordinací dochází u příjemce úřadu k probuzení, posílení a rozmnožení stávajících darů a k jejich svěření do služby Pánu. Požehnáním navíc přibudou dodatečné síly.
Ordinací získává nositel úřadu podíl na Boží svatosti – úřad je svatý, nositel úřadu zůstává hříšníkem. Z moci Ducha svatého může nositel úřadu vykonávat také posvátné úkony a sloužit Bohu a obci.
Každý pokřtěný je povolán, aby sloužil Pánu aktivní láskou vůči bližnímu a vyznáváním víry (srov. Jan 12,26).
Pokud jsou v církvi Ježíše Krista přidělovány jednotlivým věřícím určité úkoly a oblasti činnosti, které přispívají k blahu věřících a k zvěstování evangelia, považujeme je za „služby“. Takové služby jsou vykonávány všude tam, kde pokřtění vyznávají svou víru v Ježíše Krista jako svého Pána slovem i skutkem.
Služby se liší od duchovního úřadu tím, že je věřící můžou vykonávat bez ordinace.
Ano, v Novoapoštolské církvi je také služba bez ordinace. Je to církevní pověření k náboženskému vyučování dětí a mládeže, k hudebnímu doprovodu při bohoslužbách a k návštěvám nemocných.
Ježíš Kristus dal své církvi bezprostředně jen jeden úřad, a to úřad apoštolský. Apoštoly zmocnil, požehnal jim, posvětil je a obdařil Duchem svatým: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,21-23). Apoštolům svěřil správu svátostí. Tímto způsobem se Kristova oběť zpřístupňuje lidem (srov. Matouš 28,19.20).
Plná moc apoštolů „spravovat svátosti“ znamená, že Ježíš Kristus pověřil apoštoly, aby udělovali svátosti. Přestože nejsou všechny svátosti udělovány jen samotnými apoštoly, vždy se vztahují k apoštolskému úřadu (viz k tomu též otázka 424).
Apoštolský úřad začal působit v církvi o Svatodušních svátcích. Samotný úřad dal Ježíš Kristus svým apoštolům už předtím.
„Ustanovil jich dvanáct, které nazval také apoštoly, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Ustanovil těchto dvanáct …“ (Marek 3,14-16).
„Apoštol“ znamená „vyslanec“ a původ má v řeckém „apóstolos“. Apoštolové jsou Ježíšovi vyslanci. Své vyslání Ježíš Kristus bezprostředně spojil s jejich vysláním: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (Jan 20,21).
Ježíš Kristus poslal apoštoly, aby lidem přinesli zvěst o jeho oběti a z ní pramenící spásy.
Po svém zmrtvýchvstání dal Ježíš apoštolům plnou moc k zvěstování odpuštění hříchů. Z jeho pověření mají udělovat svátosti, hlásat evangelium a připravovat věřící na jeho opětovný příchod.
Apoštolové jsou vyslanci Ježíše Krista. Jednají jeho jménem. On apoštoly zmocnil k plnění úkolů, které vycházejí z jeho funkcí – Krále, Kněze a Proroka: Mají převzít Kristovu vládu, udělovat Boží požehnání a zvěstovat Kristovo evangelium.
Autorita, kterou má apoštolský úřad, vychází výhradně z Ježíše Krista. Apoštolský úřad je na něm absolutně závislý.
Apoštolský úřad je označen jako „úřad Nové smlouvy“, „úřad Ducha“, „úřad spravedlnosti“, „úřad smíření“ a „úřad slova“.
Toto označení, které vychází z 2. Korintským 3,6, představuje jakési vymezení vůči Staré smlouvě, ve které platil Mojžíšův zákon omezený na izraelský lid. V Nové smlouvě je rozhodující poselství o Boží milosti, evangelium, které zvěstují nositelé apoštolského úřadu. Úřad Nové smlouvy navíc působí mezi všemi národy.
„Úřad Ducha“ je „úřad, který dává Ducha“ (2. Korintským 3,8). Udělením daru Ducha svatého se pokřtěný stává dítětem Božím a získává předpoklad stát se prvotinou.
„Prvotinou“ se označují „ti první“ jako celek. Symbolické vyjádření „prvotiny“ má svůj původ ve Zjevení 14,4. Prvotinou jsou míněni ti, které si Ježíš Kristus vezme k sobě, až znovu přijde. Prvotina se významově kryje s pojmem „Kristovy nevěsty“, viz otázky 562 a další.
Apoštolský úřad poukazuje na to, že člověk je hříšný a potřebuje Boží milost. Víra v Ježíše Krista a přijetí jeho oběti vedou ke spravedlnosti, která platí před Bohem. Proto je tedy apoštolský úřad „úřadem, jež vede ke spravedlnosti“ (2. Korintským 3,9).
Apoštolský úřad, „který zvěstuje smíření“ (2. Korintským 5,18.19), vybízí k pokání a umožňuje věřícímu získat podíl na Kristově oběti odpuštěním hříchů a oslavou Svaté večeře Páně. Cílem „smíření“ je koneckonců obnovení nenarušeného vztahu mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem.
V Janovi 1,1-14 je Boží Syn označen jako „Slovo“ (Logos). Tímto „Slovem“ bylo vše stvořeno.
Na tomto „Slově“ má podíl apoštolský úřad, neboť Pán (Logos) mu dal pověření, aby učil. V tomto smyslu je třeba chápat také Skutky 6,4: „My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
Apoštolové jsou také označováni jako
- „poslové Kristovi“: Výrok „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme […]“ (2. Korintským 5,20) vyjadřuje, že Ježíš Kristus působí ve své církvi skrze apoštoly.
- „správci“ Božích tajemství: „Správce“ (1. Korintským 4,1) odpovídá za „dům“, totiž za obec. V ní apoštolové dbají na to, aby zvěstování slova probíhalo v souladu s evangeliem a svátosti byly udělovány ve smyslu Ježíše Krista. Apoštolové ordinují nositele úřadu a starají se o řád v obci.
Dalším důležitým znakem apoštolského úřadu je příprava věřících na opětovný příchod Krista (2. Korintským 11,2).
Apoštoly vyslal sám Ježíš Kristus. Z kruhu svých učedníků vyvolil dvanáct mužů, které ustanovil apoštoly (srov. Marek 3,13-19). Jim byla určena Ježíšova slova:
- „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ (Matouš 10,40).
- „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28,19.20).
První apoštolové se jmenovali: Šimon zvaný „Petr“, Ondřej, Jakub, Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, Matouš, Jakub, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš (srov. Matouš 10,2-4). Tito apoštolové jsou i po zradě Jidáše Iškariotského nazýváni „Dvanácti“.
Ano, kromě Dvanácti zmiňuje Nový zákon ještě: Matěje (srov. Skutky 1,15-26), Barnabáše (srov. Skutky 13,1-4; 14,4.14), Pavla (srov. 1. Korintským 9,1-16; 2. Korintským 11) a Jakuba, bratra Pána (srov. Galatským 1,19; 2,9). Za apoštoly jsou označováni také Silvanus a Timoteus (srov. 1. Tesalonickým 1,1; 2,7) a dále Andronikus a Junias (srov. Římanům 16,7).
Přitom je pozoruhodné, že jen u Matěje bylo jako předpoklad pro povolání stát se apoštolem požadováno, že musel být svědkem Ježíšova působení (srov. Skutky 1,21.22).
Ano, v přítomnosti ostatních apoštolů svěřil Ježíš Kristus Šimonu Petrovi zvláštní moc: Šimon byl označen jako „skála“ (Petr) a byla mu svěřena „moc klíčů“. Pán mu také svěřil do péče své „beránky a ovce“, tedy obec (srov. Jan 21,15-17). A jemu byla určena Pánova slova: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lukáš 22,31.32).
„A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Matouš 16,18).
Přední postavení apoštola Petra se po nanebevstoupení Pána projevovalo tak, že
- na jeho podnět byl Jidáš Iškariotský nahrazen v kruhu apoštolů (srov. Skutky 1,15-26);
- kázal o Svatodušních svátcích (srov. Skutky 2,14);
- mu Pán zjevil, že spása v Kristu je určena i pohanům (srov. Skutky 10).
Nejpodrobněji líčí působení apoštolů Lukáš ve Skutcích apoštolů. Ve Skutcích 11,1-18 a 15,1-29 se tak dočteme o shromážděních vedených apoštoly, na kterých bylo mimo jiné stanoveno, že ke Kristově obci mohou patřit také věřící pohané. Apoštolové tedy činili společná rozhodnutí, která měla dalekosáhlý dopad na křesťanské obce.
Ze Skutků 8,15-18 vyplývá, že udělení daru Ducha svatého je vázáno na apoštolský úřad: Filip kázal v Samaří a křtil věřící vodou. Apoštolové se o tom doslechli a poslali tam Petra a Jana. Ti „se za ně modlili, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“.
To podtrhují Skutky 19,6: „Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý.“
Důležitým úkolem apoštolů bylo zvěstovat, že Ježíš Kristus působil mezi nimi, zemřel a vstal z mrtvých (srov. Skutky 13,26-41; 17,1-4). Bojovali proti falešnému učení, které tyto skutečnosti popíralo (srov. 1. Korintským 15,3-8; 1. Janův 4,1-6).
Apoštolové očekávali Kristův opětovný příchod za svého života a připravovali na něj věřící (srov. 1. Tesalonickým 4,14-18). Z toho je patrné, že zvěstování opětovného příchodu Ježíše Krista a příprava obce na něj patří k podstatě apoštolského úřadu.
Počínaje Svatodušními svátky začali apoštolové plnit svůj úkol a hlásat evangelium. Brzy se ale ukázalo, že budou potřebovat pomocníky: Bylo proto zvoleno sedm mužů. Ke své službě dostali požehnání tím, že se apoštolové modlili a vkládali na ně ruce. Těchto sedm mužů bylo označeno za první diákony.
„Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce“
(Skutky 6,6).
Z tohoto úkonu plyne, že vkládání rukou a modlitba apoštolů jsou nezbytné pro ordinace.
Ano. Apoštolové a další věřící zakládali nové obce, k jejichž duchovní péči byli zapotřebí nositelé úřadu. Apoštolové proto ustanovili představené obcí, kteří se označovali jako „biskupové“ nebo „starší“. Kromě nich působili v křesťanských obcích v počáteční době také proroci, evangelisté, pastýři a učitelé (srov. Efezským 4,11).
Po smrti prvních apoštolů vznikaly služby s různou náplní a označením. Díky nim se členům obcí dostávalo duchovní péče.
Ne. Apoštolové zemřeli, ale apoštolský úřad zůstal zachován. Ježíš Kristus ho ustanovil pro svou církev. Tento úřad tedy existoval i v době, kdy na zemi nebyli žádní nositelé tohoto úřadu.
Apoštolové mají být Kristovými svědky až do skonání tohoto věku (srov. Matouš 28,19.20). Aby mohli tento úkol s ohledem na Kristův opětovný příchod plnit, posílá Ježíš apoštoly i dnes.
„Skonání tohoto věku“: V řeckém originálu stojí v Matouši 28,20 pojem „Äon“, jímž je míněn věk, dlouhá doba nebo také „konec času na tomto světě“. Ve Skutcích 1,8 je řeč o „konci země“, což je zase míněno geograficky.
Podle údajů, které nepocházejí z Bible, zemřel Jan jako poslední z původních křesťanských apoštolů koncem prvního století. Působení apoštolů tedy bylo přerušeno až do nového obsazení apoštolského úřadu v 19. století.
Přerušení působení apoštolů bylo Boží vůlí; pro člověka zůstává tajemstvím.
Ale i v době bez apoštolů působil Duch svatý a dbal o zachování a rozvíjení evangelia.
Apoštolský úřad byl podle Boží vůle znovu personálně obsazen, když nastal čas závěrečného shromažďování nevěsty a její přípravy na Kristův opětovný příchod: od roku 1832 působili opět nositelé apoštolského úřadu.
Apoštolové tedy působí v počátcích Kristovy církve a znovu v době před Kristovým opětovným příchodem, aby na něj připravili Kristovu nevěstu.
„Personální obsazení“ apoštolského úřadu znamená, že existují nositelé apoštolského úřadu, kteří byli do tohoto úřadu povoláni a vykonávají ho ve smyslu a duchu Ježíše Krista.
Ne, na základě stejného duchovního zmocnění neexistuje rozdíl v pověření ani v působení; Ježíš Kristus ustanovil apoštolský úřad pro svou církev jednou.
V Novoapoštolské církvi existují tři úrovně úřadu s různou duchovní mocí: apoštolové, kněžské úřady a diákoni.
- K úrovni úřadu apoštolů patří: kmenový apoštol, apoštol oblasti a apoštol.
- K úrovni kněžských úřadů patří: biskup, starší oblasti, evangelista oblasti, pastýř, evangelista obce a kněz.
- K úrovni úřadu diákonů patří: diákon a poddiákon.
Ježíš Kristus pověřil apoštoly, aby „odmítali, respektive svazovali a přijímali, respektive rozvazovali“ (Matouš 18,18), tedy prohlašovali něco za povolené, nebo zakázané. Tím je dáno učení a vytvořen řád v obcích.
Podle Ježíšova příkladu jsou apoštolové služebníci (srov. Jan 13,15). Nepanují nad vírou v obci, nýbrž pomáhají radosti (2. Korintským 1,24) a mají být příkladem pro obce v následování Krista (srov. 1. Korintským 11,1).
Autorita apoštolského úřadu vyplývá z povolání apoštolů Ježíšem Kristem a z plné moci, kterou Pán do tohoto úřadu vložil. Význam úřadu je patrný z Ježíšovy velekněžské modlitby: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni“ (Jan 17,18.19).
Činnost apoštolů je zaměřena na vybudování spasitelského díla Pána a dovedení díla k završení. K tomu je zapotřebí udělovat svátosti tak, aby to odpovídalo vůli Ježíše Krista. Apoštolové dbají na to, aby bylo správně hlásáno evangelium a aby v obci panoval řád, který najde u Boha zalíbení.
Kromě toho mají apoštolové hlásáním evangelia, zvěstováním odpuštění hříchů, křtem vodou a Duchem svatým a Svatou večeří Páně připravovat Kristovu nevěstu na opětovný příchod Pána.
Ano, apoštolský úřad byl dán pro celou Kristovu církev. Jeho úkolem je nabízet spásu v Ježíši Kristu všem lidem. Apoštol Pavel popisuje svůj úkol apoštola takto: „Vždyť Pán nám přikázal: ‚Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země‘“ (Skutky 13,47).
Spása je možná pouze skrze Božího Syna. Její zprostředkování zajišťují až do Kristova opětovného příchodu apoštolové slovem a svátostmi.
Základem úřadu kmenového apoštola je pověření, které dal Ježíš při ustanovení Petrovy služby. Ježíš řekl Šimonu Petrovi: „Ty jsi Petr (skála), a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ (Matouš 16,18.19).
„Petrova služba“ je základní služba, kterou svěřil Ježíš Kristus apoštolu Petrovi. K Petrově službě patří péče o členy Kristovy církve, tak jak to Petrovi přikázal vzkříšený Ježíš: „Pas mé beránky! Buď pastýřem mých ovcí!“ K Petrově službě patří také „moc klíčů“; viz k tomu otázka 459.
Ježíš označil apoštola Šimona za „skálu“, na které zbuduje svou církev. Tím vytvořil nerozlučnou spojitost mezi Petrovým úřadem a Kristovou církví. „Petrův úřad“ dnes zastává kmenový apoštol.
„Petr“ je latinská podoba řeckého slova „petros“ = „skála“. Skála je symbolem pevnosti, neochvějnosti a vytrvalosti. Stejný symbol použil Pán Ježíš také v Kázání na hoře (srov. Matouš 7,24.25).
Kmenový apoštol udržuje jednotu mezi apoštoly. Posiluje je (srov. Lukáš 22,32) a „pase“ Kristovo stádce (srov. Jan 21,15-17): Bdí nad správným zvěstováním evangelia. Z Ducha svatého odhaluje poznání a souvislosti v učení církve a odpovídá za jeho jednotné šíření. Stanovuje církevní řád.
Všechny tyto úkoly představují „moc klíčů“ kmenového apoštola.
Kmenový apoštol ordinuje apoštoly. Spolu s nimi vede církev.
„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno“ (Jan 17,20.21).
„Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ (Matouš 16,19).
Apoštol oblasti má kromě úkolů běžného apoštola odpovědnost v určité pracovní oblasti („oblast jeho působení“) za zajištění duchovní péče v tamních obcích. Současně odpovídá za duchovní výbavu nositelů úřadu.
„Duchovní výbava“ k určitému úřadu znamená, že nositel úřadu obdržel způsobilost a Boží požehnání k vykonávání diákonské nebo kněžské služby v duchu svého vyslance. Duchovní výbava také znamená, že nositelé úřadu byli poučeni a posíleni k plnění svých úkolů.
Vyvolení pro duchovní úřad není založené na lidské vůli, nýbrž na vůli Boží. Úkolem apoštola je Boží vůli poznat a podle ní jednat.
„Ordinací“ rozumíme pověření duchovním úřadem. Ordinace není svátost, ale úkon spojený s požehnáním.
Ordinaci provádí apoštol ve jménu trojjediného Boha vkládáním rukou a modlitbou. Nositel úřadu může plnit své úkoly jen v úzkém spojení s apoštolským úřadem.
Při ordinaci je zprostředkováno Boží požehnání. Osoba povolaná do úřadu přijme svěcení pro svůj úřad. Z apoštolského úřadu je předána příslušná způsobilost a moc úřadu, ať už se jedná o diákonskou, kněžskou službu nebo o službu apoštola. Nositel úřadu obdrží pověření vykonávat úřad ve stanoveném rámci.
Ordinovaná osoba slibuje před apoštolem věrnost Bohu, následování Krista a poslušnost ve víře.
Ten, kdo zastává duchovní úřad, musí splňovat určité požadavky na život a duchovní způsobilost. Mezi ně patří znalost učení, pevnost ve víře, vědomí poslání, psychická odolnost, mlčenlivost, upřímnost, obětavost a pokora. Nositel úřadu se má ve všem řídit Ježíšovým příkladem.
Aby se mohly přijaté dary rozvíjet k blahu obce, musí nositel úřadu uskutečnit to, co mu bylo požehnáním a svěcením při ordinaci svěřeno.
Osoba pověřená duchovním úřadem si je vědoma, že je služebníkem a nástrojem v rukou Božích.
Pověření vykonávat úřad končí zpravidla uvedením na odpočinek; samotný úřad nositeli úřadu zůstává. Při složení nebo zproštění úřadu o úřad přichází.
Úkolem každého nositele úřadu je zvěstování a obhajoba Kristova evangelia. Nositel úřadu poskytuje duchovní péči jemu svěřeným členům obce a prohlubuje jejich víru. Jako duchovní pastýř s nimi sdílí jejich osobní záležitosti a provází je v těžkých chvílích každodenního života.
Kněžští nositelé úřadu obdrželi pověření a moc k provádění Svatého křtu vodou, zvěstování odpuštění hříchů, vysvěcování a udělování Svaté večeře Páně. K jejich dalším úkolům patří provádění bohoslužeb, úkonů s udílením požehnání, smutečních obřadů a poskytování duchovní péče členům obce.
Diákon pomáhá v obci. Jeho úkolem je podpořit kněží při duchovní péči. Diákoni se mohou také zapojovat do zvěstování slova na bohoslužbách.
Pověření znamená předání určitého úkolu konkrétnímu člověku. Pověření může být časově i místně omezené.
Pověřením ve spojení s duchovním úřadem je chápáno udělení úřadu představeného obce, představeného oblasti, pomocníka apoštola oblasti, pomocníka kmenového apoštola. Takové pověření není totéž, co ordinace. Není vázáno na dobu výkonu určitého úřadu, ale může být ukončeno už dříve; nejpozději ale končí uvedením nositele úřadu na odpočinek.
Pověření jsou udělována nezávisle na duchovním úřadu bratrům i sestrám k plnění různých úkolů v obci nebo oblasti.