13. Novoapoštolský křesťan, jeho život a víra
Modlitba je možnost, kterou dal Bůh člověku, aby s ním mohl navázat spojení. Při modlitbě věřící cítí, že Bůh je přítomný, slyší a odpovídá. Věřící člověk se tak v pokoře sklání před Boží vznešeností a láskou. Podněty ke správné modlitbě vycházejí od Ducha svatého.
Modlení se někdy označuje jako „dýchání duše“. Toto obrazné vyjádření poukazuje na nezbytný význam modlitby pro věřícího.
Víra bez modlitby není živou vírou. Modlitba bez víry není pravou modlitbou.
Starý zákon přináší mnohá svědectví o uctívání Boha. Například Mojžíšova píseň: „Hlásám Hospodinovo jméno, přiznejte velikost našemu Bohu! On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“ (5. Mojžíšova 32,3.4).
Hlavním záměrem žalmů je děkovat Bohu, chválit a velebit ho v modlitbách. Ve Starém zákoně najdeme také mnoho modliteb s prosbou o Boží pomoc a podporu.
V Kázání na hoře se Ježíš vyjádřil k modlitbám (srov. Matouš 6,5-8): Své modlitby nemáme stavět na odiv, ani nemusíme používat mnohých slov. Boha můžeme oslovovat jako „Otce“. Modlitba má vycházet ze srdce.
S ohledem na svůj opětovný příchod Ježíš radil: „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka“ (Lukáš 21,36).
Evangelia přinášejí svědectví o tom, že se Ježíš při svých modlitbách stahoval do ústraní. V Lukášově evangeliu se píše, že se Ježíš modlil zejména před důležitými událostmi:
- než na něj sestoupil Duch svatý (srov. Lukáš 3,21-22),
- než vyvolil dvanáct apoštolů (srov. Lukáš 6,12),
- než ho Otec před svědky z tohoto i onoho světa proměnil (srov. Lukáš 9,28-36),
- než začalo jeho utrpení (srov. Lukáš 22,41-46),
- než zemřel na kříži (srov. Lukáš 23,46).
Pozoruhodné je, že Ježíš děkoval už před tím, než byla jeho modlitba vyslyšena (srov. Jan 11,41.42).
V Janovi 17 je zachyceno znění „Velekněžské modlitby“. Je to velká modlitba, kterou Ježíš pronesl před tím, než se vydal na cestu utrpení. Modlil se za apoštoly a za budoucí obec, tedy i za nás: „Neprosím však jen za ně [apoštoly], ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno“ (Jan 17,20.21).
První křesťané se modlili ve společenství: „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Skutky 1,14).
O intenzivních modlitbách se píše v souvislosti s důležitými událostmi, jako například při vyvolení Matouše za apoštola nebo při jmenování prvních sedmi diákonů.
Modlitby celé obce doprovázely také apoštoly v nebezpečných situacích (srov. Skutky 12,1-12).
„My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova“ (Skutky 6,4).
Modlitba nemá přesně danou obsahovou formu. Ale její intenzitu můžeme zvýšit například zavřením očí, sepnutím rukou nebo pokleknutím. Modlící se tak oprostí od všedního shonu, pohrouží se do sebe a v pokoře se skloní před Bohem.
Novoapoštolští křesťané začínají a končí den modlitbou. Modlí se před jídlem a také se mohou kdykoliv v průběhu dne obracet k Bohu, aby pocítili jeho blízkost a poprosili ho o pomoc.
V rodinách se rodiče modlí společně se svými dětmi, a tak je vedou k pozdější samostatnosti v modlitbách.
Modlitba obsahuje uctění, poděkování, prosbu a přímluvu.
Vědomí Boží vznešenosti ponouká člověka k jeho uctívání: „Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil“ (Žalm 95,6).
Poděkování v modlitbě zahrnuje všechno, co vzešlo z Boží dobroty: slovo, milost a svátost, pozemské dary, jako potrava, ošacení, obydlí.
V modlitbách přinášíme Bohu všechny svoje prosby. Ty se mohou týkat uchování víry, andělské ochrany nebo každodenní pomoci. Nejdůležitější prosba je zaměřena na brzký opětovný příchod Ježíše Krista a naše přijetí v milosti.
Přímluva je projevem lásky k bližnímu. Není omezena jen na vlastní rodinu nebo obec; zahrnuje všechny, kteří potřebují Boží pomoc, ať už na tomto světě nebo na věčnosti.
Modlitba posiluje víru, důvěru k Bohu a daruje jistotu, že jsme u Boha v bezpečí. Věřící si může být jistý, že všechny starosti zmíněné v modlitbě spočívají v rukou Božích: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“ (Žalm 37,5).
Pod pojmem „obětavost“ obecně rozumíme vnitřní odhodlání a ochotu člověka využít své síly a dary (nadání) pro blaho druhých a podřídit tomu své osobní zájmy.
Pod pojmem „oběti“ se obecně rozumí dary přinášené Bohu. Zároveň k nim patří i lidské činy, které slouží druhým. I peněžní prostředky věnované k různým náboženským účelům považujeme v náboženské terminologii za oběti.
Svou „oběť“ chápeme jako svěření svého talentu a schopností, času a síly do služby Bohu a jeho dílu.
Za oběť se považuje i to, když se něčeho vzdáme ve prospěch Božího díla.
Věřící cítí potřebu projevit svou vděčnost a lásku k Bohu také konkrétními dary (oběťmi), ať už formou finančních prostředků nebo naturálií. Podle Malachiáše 3,10 by měl věřící přinášet do Hospodinova domu „desátky“ ze všech výnosů. „Desátek“ může sloužit orientačně jako obětní dar sourozenců.
Koneckonců oběť je všechno, co věřící z lásky k Bohu udělá nebo čeho se vzdá.
„Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání?“ (Malachiáš 3,10)
Oběti mají ve Staré smlouvě zásadní význam. Oběť má být projevem vděčnosti, odvracet Boží trest nebo také vést ke smíření.
Podoba přinášených obětí byla rozmanitá. Mojžíšův zákon přesně stanovoval všechny detaily obětní služby (srov. 3. Mojžíšova 1-7).
Starozákonní obětní služba, která měla smířit člověka s Bohem, ztratila Kristovou obětí svůj význam (srov. Židům 8-10). Oběť v novozákonním smyslu znamená vést život podle evangelia. Proto apoštol Pavel vybízel křesťany, „aby sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť“ (Římanům 12,1).
„Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti“ (Židům 10,18).
Příkladem obětavosti je Ježíš Kristus. Z lásky k lidem dal sám sebe jako dar a oběť.
Přestože s Pánovou obětí nelze srovnávat žádnou jinou, jeho obětavost je vzorem hodným následování.
„Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť …“ (Efezským 5,1.2).
Oběť v křesťanském smyslu nesmí být vynucenou povinností, ani za ni nesmí být očekávána protislužba. Obětavost vychází z víry, vděčnosti a lásky k Bohu.
Obětavost se projevuje bezprostředně na životě duchovní obce: mnoho sourozenců věnuje nezištně značnou část svého volného času, síly a talentu službě v obci. Angažují se v hudebních tělesech a při výuce náboženství. Až na několik málo výjimek vykonávají i nositelé úřadu svůj úřad nezištně.
„Duchovní oběť“ znamená, že člověk vlastní vůli podřídí vůli Boží a nechá se vést tím, co chce Bůh.
Člověk může v zásadě obětovat jen proto, že mu Bůh už předtím požehnal. Oběti jsou tedy projevem vděčnosti za přijaté dary.
U každé oběti je rozhodující smýšlení. Je-li oběť přinášena dobrovolně, z vděčnosti a lásky, je s ní spojeno požehnání. Věřící ho může zažít v pozemském životě, například ve spokojeném životě. V prvé řadě však bývá duchovního rázu: rozumí se jím přístup k Boží spáse díky zásluze Ježíše Krista (Efezským 1,3-7).
„Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“ (2. Korintským 9,6-8).
Manželství je Bohem požehnané životní společenství muže a ženy a tvoří základ rodiny. Vzniká veřejným slibem věrnosti, který muž i žena dobrovolně skládají. Předpokladem vydařeného manželství je vzájemná láska a věrnost.
Mnohomanželství (polygamie) se neslučuje s křesťanským učením a tradicí.
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji“ (1. Mojžíšova 1,27.28). – Oba, muž i žena, byli stvořeni k obrazu Božímu. Oběma je různě, ale rovnocenně dopřáno požehnání Boží.
Člověk je předurčen k životu ve společenství; muž i žena mají v životním partnerovi protějšek, kterému mohou pomáhat. „I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (1. Mojžíšova 2,18).
Uzavřením manželství vstupují muž a žena do svazku na celý život: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (1. Mojžíšova 2,24).
Požehnání manželského svazku se může projevovat různým způsobem: Dává sílu k trvalé lásce a věrnosti; podporuje ochotu sloužit, pomáhat a chápat; přispívá k odpuštění chyb a smíření. Přijaté požehnání se však může projevit jen tehdy, pokud se muž i žena chovají v manželství správně.
Důležité je, aby mezi mužem a ženou panovala shoda v otázkách víry. Ovšem ani výchozí situace, kdy jsou muž i žena křesťané, není zárukou harmonického manželského soužití.
Zejména pochází-li jeden z manželů z jiné kultury nebo patří-li k jinému náboženství nebo konfesi, měli by si všechny otázky ohledně společného života ujasnit ještě před uzavřením manželství.
Stojí-li v popředí vzájemné pochopení a láska, může sexualita jako důležité pojítko posílit manželské soužití a přispět ke spokojenosti obou partnerů. Pro sexualitu v manželství je důležitá vzájemná úcta a empatie.
Plánování rodiny je záležitostí manželů. Církev ale odmítá antikoncepční metody a prostředky, které fungují na bázi ničení už oplodněných vajíček. Proti umělému oplodnění církev v zásadě nic nenamítá; odmítá ale veškerá opatření a postupy, při nichž dochází k ničení života na základě lidského výběru.
Při plnění profesních a společenských povinností nám pomáhá dodržování Desatera přikázání.
Úkolem křesťanů je přispívat k blahu společnosti. Každý je za ni spoluodpovědný.
„Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo …“ (Římanům 13,7).
Novoapoštolská církev pomáhá v rámci svých možností a svého poslání přispívat k všeobecnému blahu. Hájí mír ve světě, vybízí ke smíření a odpuštění. Odmítá jakoukoliv formu násilí.
Ano, novoapoštolští křesťané se angažují ve veřejném životě. Na politické názory a aktivity svých členů nemá církev žádný vliv.
Novoapoštolská církev nabádá své členy, aby přistupovali ke všem lidem bez ohledu na sociální původ, věk, jazyk a ostatní odlišnosti s úctou a tolerancí.
Novoapoštolská církev si zakládá na otevřených a konstruktivních vztazích s vládou a úřady. Je politicky neutrální. Při svém jednání se řídí zákony příslušné země s přihlédnutím k ustanovení z listu Římanům 13,1: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ Předpokladem je, že se i státní moc řídí Božími zákony.
Církev plní své povinnosti vyplývající z legislativy a nařízení příslušné země. Očekává také, že se jí v jejím postoji dostane respektu a úcty.
Novoapoštolská církev a její členové ctí náboženské vyznání druhých a nevyjadřují se negativně o jinověrcích, jiných náboženstvích a společenstvích. Snaží se o dobrý a pokojný vztah na úrovni vzájemného respektu. Církev odmítá jakoukoliv formu náboženského fanatismu.
V dialogu s ostatními křesťanskými církvemi se zdůrazňují společné znaky křesťanské víry bez ohledu na odlišné teze učení.
Novoapoštolská církev je povinna dodržovat evangelium. Svou úlohu spatřuje mimo jiné v prokazování lásky všem bližním bez rozdílu. Sociální pomoc spočívá v poskytování přímé, nezištné pomoci ze strany členů církevní obce, ale také formou materiální pomoci.
Církev v rámci svých možností plánuje, realizuje a podporuje veřejně prospěšné a dobročinné projekty, organizace a akce na celém světě a také se na některých z nich v celosvětovém měřítku podílí.