12. Bohoslužba, úkony požehnání a duchovní péče
Bohoslužba je působení Boha na člověka a současně při ní člověk slouží Bohu.
Lidé se shromažďují k bohoslužbě, aby společně uctili Boha, chválili ho a děkovali mu. Bohoslužebná obec se schází také proto, aby vyslechla Boží slovo a přijala svátosti.
Bohoslužba je tedy setkání Boha s člověkem. Při bohoslužbě může obec vnímat přítomnost trojjediného Boha a zažít, že jí Bůh v lásce slouží.
Ve starozákonní době sestávala bohoslužba hlavně z obětní služby, při níž kněží přinášeli Bohu dary. Zároveň měli dávat Božímu lidu požehnání (srov. 4. Mojžíšova 6,22-27).
Z doby krále Davida se traduje, že při bohoslužbách zpívali zpěváci, hráli hudebníci a velebili Boha žalmy (srov. 1. Paralipomenon 25,6).
V době babylonského zajetí (597 až 539 před Kristem) se věřící Židé shromažďovali v domech k tomu vybudovaných (synagogách), aby se společně modlili, četli a vykládali svatá písma. Zde jsou počátky pozdější křesťanské podoby bohoslužby.
Informace o tom, jak přesně probíhala bohoslužba v prvních křesťanských obcích, se nedochovaly. Ale její součástí bylo zvěstování evangelia, vyznávání obce, společné modlitby, zpěvy a oslavy Svaté večeře Páně.
Křesťanská bohoslužba měla po staletí liturgický charakter. To znamená, že probíhala převážně formou rituálů za použití přesně daných slov a zpěvů.
To se v mnoha církevních společenstvích po reformaci změnilo. Hlavním bodem bohoslužby se stalo kázání. Na tuto tradici navázala také novoapoštolská bohoslužba s kázáním pronášeným spatra (bez psané přípravy).
Ano, na začátku bohoslužby je Bůh vzýván slovy „Ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha svatého“. Toto vzývání Boha se nazývá „trinitární úvodní formule“. Návštěvníkovi bohoslužby se tímto sděluje, že Bůh je přítomen, tak jak to Boží Syn přislíbil (srov. Matouš 18,20).
První křesťané v Jeruzalémě přinesli následující svědectví: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Skutky 2,42). Z toho lze vyvodit základní prvky bohoslužby: učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitba.
„Učení apoštolů“ znamená, že apoštolové zvěstují učení Ježíše Krista, tedy evangelium o smrti, zmrtvýchvstání a opětovném příchodu Božího Syna. Toto učení zvěstují z pověření apoštolů také nositelé úřadu na bohoslužbě.
„Lámání chleba“ je oslava Svaté večeře Páně. Je to hlavní událost bohoslužby, slavená z vděčnosti za Ježíšovu oběť.
Ve „společenství“ na bohoslužbě lze zažít naplnění slov Ježíše Krista: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18,20).
„Společenství“ na bohoslužbě dále znamená, že věřící společně uctívají Boha a přinášejí mu chválu a dík. Dohromady tvoří společenství.
Modlitba je nepostradatelnou součástí bohoslužby.
Na bohoslužbě se obec spojuje prostřednictvím modliteb vedoucího bohoslužby. Modlitby vyjadřují úctu Bohu, poděkování, přímluvy a prosby.
Před odpuštěním hříchů se společně pronáší modlitba „Otče náš“. Po přijetí Svaté večeře Páně děkuje věřící Bohu v tiché modlitbě.
Na bohoslužbách je zvěstováno Boží slovo. Nositelé úřadu pronášejí myšlenky, které jim vnuknul Duch svatý. To nazýváme „zvěstováním slova“ neboli „kázáním“.
Kázání nemá na novoapoštolské bohoslužbě předem připravený text. Jeho základem je slovo z Bible, které nositel úřadu volným řečovým projevem rozvíjí.
Vzhledem k tomu, že kázání je vnuknuto Bohem, mohou posluchači zažít, že mluvené slovo je „živé“: že tedy
- přináší odpovědi na otázky života a víry,
- posiluje víru,
- daruje útěchu,
- dodává naději,
- pomáhá při rozhodování a také napomíná.
Slovo od oltáře pomáhá v orientaci, abychom žili podle Boží vůle.
Kázání je „pokrmem“ pro duši podle Ježíšových slov: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Matouš 4,4).
Povoláni zvěstovat Boží slovo na bohoslužbě jsou apoštolové a jimi pověření nositelé úřadu.
Hlavní náplní kázání je evangelium Ježíše Krista, radostné poselství o Ježíšově oběti, zmrtvýchvstání a opětovném příchodu.
Skrze nositele úřadu promlouvá Duch svatý. Probouzí tak víru a posiluje. Cílem zvěstování slova je příprava obce na příchod Ježíše Krista (2. Korintským 11,2).
Každý člověk, který zvěstuje Boží slovo je hříšník; má a dělá chyby. Ale úřad, který zastává, propůjčuje Bůh, a je tedy svatý. Jestliže tedy nedokonalý člověk zvěstuje Boží slovo, může obsahovat chyby. Přesto Bůh do slov pronášených člověkem vkládá sílu.
Také posluchač je hříšník; má a dělá chyby. Proto ani jeho chápání slyšeného nevylučuje chyby. Ale jestliže slovu uvěří, může přijmout do své duše Boží sílu z kázání navzdory lidským nedokonalostem a chybám.
Před kázáním by se měli posluchači pomodlit, aby jim Pán daroval prostřednictvím svého slova posilu a pokoj. Slovu by měli uvěřit a naplňovat ho v každodenním životě – v myšlenkách, promluvách i skutcích. Jsou tedy vyzváni, aby svým životem následovali Ježíše Krista.
Vedoucí bohoslužby připraví posluchače na odpuštění hříchů a oslavu Svaté večeře Páně odpovídajícími slovy. Jako přímá příprava slouží společně zpívaná píseň pokání. V ní obec dává najevo svou hříšnost a potřebu pomoci.
Modlitba „Otče náš“ (Otčenáš), kterou učil Ježíš. Je to jediná modlitba, kterou se modlí věřící na bohoslužbě společně v pevně stanoveném znění.
V jednom dochovaném znění je obsaženo pět proseb (Lukáš 11,2-4), jiné podrobnější znění obsahuje proseb sedm (Matouš 6,9-13).
Na bohoslužbě se modlíme Otčenáš ve znění podle Matoušova evangelia:
„Otče náš,
jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme našim viníkům,
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království
i moc i sláva navěky.
Amen.“
„Oslovení „Otče náš“ vyjadřuje, že tato modlitba je modlitbou společenství. Oslovují-li lidé Boha „Otče“, vyjadřují tím, že je stvořil, je jejich Pánem a stará se o ně. Mohou Boha bez bázně, v lásce a s důvěrou oslovovat „Otče“.
Slova „na nebesích“ zdůrazňují, že svou velikostí Bůh přesahuje všechno pozemské. Přesto je svou všudypřítomností člověku nablízku.
To je první prosba modlitby Otče náš. Bůh je svatý. Věřící světí jeho jméno tím, že mu projevují úctu a snaží se žít v souladu s jeho vůlí. Zároveň tato prosba připomíná druhé přikázání.
Boží království přišlo k lidem v Kristu. Slovy „přijď království tvé“ prosíme o to, aby v obci byla čím dál více patrná Kristova povaha. Zároveň se těmito slovy modlíme, aby se zjevilo budoucí království Boží. To nastane, až Kristus znovu přijde, aby si svou nevěstu odvedl do nebeské vlasti.
V nebi, oblasti, kde Bůh trůní, vládne neomezeně jeho vůle. Prosba směřuje k tomu, aby se i na zemi vše řídilo Boží vůlí. Věřící se těmito slovy také modlí za to, aby se jim dařilo konat vůli Boží.
Těmito slovy se člověk modlí za všechno, co potřebuje k životu. Je v nich zahrnuta také prosba, aby Bůh zachoval své stvoření. V přeneseném významu prosba směřuje k tomu, aby Bůh daroval své slovo jako „pokrm“ pro nesmrtelnou duši.
Všichni lidé na sebe v důsledku hříchu nakládají vinu. Výše uvedenými slovy se věřící před Bohem k těmto hříchům doznávají a prosí ho o odpuštění. Protože je Bůh milostivý a odpouští, očekává od nás, že i my odpustíme těm, kteří nám ukřivdili. Odpuštění se nám tedy dostane jen tehdy, když budeme sami smířliví a ochotní odpustit druhému.
„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát“ (Matouš 18,21.22).
Věřící prosí o to, aby jim Bůh pomohl odolávat moci hříchu. Zároveň vyjadřuje prosbu, aby ho Bůh ochránil před těžkými zkouškami víry.
Tato prosba vyjadřuje přání, aby nás Bůh vysvobodil z moci zla. Nakonec jde o to, aby Bůh daroval absolutní vykoupení tím, že nás navždy zbaví zla. „Vykoupení a odpuštění hříchů“ máme v Božím Synu (srov. Koloským 1,14).
Tato slova jsou chválou Boha („doxologie“). Jimi oslavujeme Všemohoucího. Jemu vzdáváme úctu, která mu náleží. Pohled směřujeme k završení jeho plánu spásy, kdy vykoupení budou žít u Boha na věky ve slávě.
Toto slovo pochází z hebrejštiny a v překladu do češtiny znamená: „Tak se staň!“ nebo „Kéž se tak stane!“. Je jím ukončena modlitba Otče náš a znovu potvrzeno vše, co v ní bylo řečeno Bohu.
Odpuštění hříchů je zvěstováno bezprostředně po společné modlitbě Otče náš.
Apoštolové zvěstují odpuštění hříchů s přímým odvoláním se na Ježíše Krista: „Oznamuji vám radostnou zvěst: Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, Syna živoucího Boha, jsou vám odpuštěny hříchy. Pokoj Vzkříšeného buď s vámi! Amen.“
Kněžští nositelé úřadu zvěstují odpuštění hříchů s odvoláním se na apoštolský úřad: „Z pověření apoštola, který mě posílá, vám oznamuji radostnou zvěst: Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, Syna živoucího Boha, jsou vám odpuštěny hříchy. Pokoj Vzkříšeného buď s vámi! Amen.“
Ne, odpuštění hříchů („rozhřešení“, „absoluce“) není svátost. Je ovšem jedním z předpokladů důstojného přijetí svátostí.
Hříchy mohou být odpuštěny, protože Bůh – jako Bůh lásky – poslal svého Syna k lidem na zem. Ježíš svou smrtí na kříži přinesl věčně platnou oběť, díky níž mohou být odpuštěny hříchy. Dobrovolnou obětí svého života Ježíš Kristus zlomil satanovu moc a zvítězil nad ním i jeho skutky – hříchem a smrtí. Od té doby mohou být lidé osvobozeni od svých hříchů (srov. Matouš 26,28).
Ježíš kvůli nám obětoval svůj život, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a nemuseli jsme zůstat pod nadvládou hříchu.
„Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1,29).
„Jestliže jsme … byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna…“ (Římanům 5,10a).
Tím, kdo odpouští hříchy, je trojjediný Bůh. Člověk sám od sebe není schopen si hříchy odpustit, ani se od nich osvobodit. „Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích“ (Římanům 4,8).
Ano, odpuštění hříchů musí být zvěstováno. Zvěstují ho apoštolové z pověření Ježíše Krista v souladu s jeho slovy: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny“ (Jan 20,23). Zpřístupňují tedy věřícím oběť Ježíše Krista. Kněžští nositelé úřadu mají zmocnění od apoštolů, aby z jejich pověření odpouštěli hříchy.
Odpuštění hříchů vyžaduje splnění následujících předpokladů:
- Člověk musí věřit v Ježíše Krista jako svého Vykupitele (Jan 8,24).
- Zároveň musí věřit, že odpuštění hříchů zvěstují apoštolové.
- Člověk si musí uvědomit, že zhřešil a provinil se, a tak potřebuje milost.
- Ze srdce si musí přát smíření s Bohem.
- Hříšník musí svých hříchů litovat a v modlitbě Otče náš před Bohem vyznat: „Odpusť nám naše viny …“
- Musí mít upřímné předsevzetí překonávat slabosti a chyby.
- Hříšník se musí chtít smířit s druhým, který se vůči němu provinil.
„Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších“ (Jan 8,24).
Poznání vlastního hříchu znamená uvědomění si vlastních slabostí a chyb. Předpokladem je sebezpytování.
Toto poznání vede k pokání a lítosti.
Pokání znamená uznání vlastního chybného chování, projev lítosti a upřímné předsevzetí své chyby a slabosti eliminovat.
Lítost je pocit smutku z bezpráví, kterého jsme se dopustili tím, že jsme něco udělali špatně nebo že jsme nejednali vůbec. Upřímná lítost se projevuje také vůlí smířit se s bližním, a pokud možno odstranit nebo napravit způsobenou škodu.
Odpuštění hříchů očišťuje od hříchů a zbavuje člověka provinění vůči Bohu.
Věřícím, kterým byly odpuštěny hříchy, je přislíben pokoj Ježíše Krista slovy: „Pokoj Vzkříšeného buď s vámi!“ Jestliže věřící v tento pokoj uvěří a přijme ho do svého srdce, ustoupí strach z následků hříchů.
Nezávisle na odpuštění hříchů musí člověk nést materiální a právní odpovědnost za své hříšné chování a důsledky z něho.
Ano, rouhání proti Duchu svatému je hříchem, který nelze odpustit. Syn Boží o něm řekl: „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem“ (Marek 3,29).
Rouhání proti Duchu svatému se dopouští ten, kdo z nepřátelských nebo nízkých pohnutek zpodobňuje Ducha svatého vědomě nebo nevědomě jako něco ďábelského a svůdného.
Svátosti Svatý křest vodou a Svatou večeři Páně udělují apoštolové nebo kněžští nositelé úřadu z pověření apoštolů. Svátost Svaté zapečetění udělují jen apoštolové.
Svatý křest vodou a Svaté zapečetění se člověku udělují jen jednou. Svatá večeře Páně se uděluje opakovaně.
Svatá večeře Páně se zpravidla slaví na každé bohoslužbě.
Při některých příležitostech (např. svatba, úmrtí) se konají „bohoslužby slova“ – tedy bohoslužby bez oslavy Svaté večeře Páně (bohoslužba se svatebním obřadem, smuteční bohoslužba).
Ano, také děti mohou přijmout všechny tři svátosti. Je-li to možné, děti se účastní oslavy Svaté večeře Páně společně s obcí.
Děti přijímají svátosti Svatý křest vodou, Svaté zapečetění a Svatou večeři Páně v souladu s Ježíšovými slovy: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Marek 10,14).
Ano, na bohoslužbě v neděli a o církevních svátcích darují kmenový apoštol, apoštolové oblasti nebo jimi pověření apoštolové po oslavě Svaté večeře Páně v obci tuto svátost také zesnulým. Dva nositelé úřadu přijmou zástupně za zesnulé tělo a krev Ježíše Krista.
Třikrát v roce – vždy první neděli v březnu, červenci a listopadu – se slaví bohoslužby, na nichž udělují kmenový apoštol, apoštolové oblasti nebo jimi pověření apoštolové všechny tři svátosti zesnulým. Také tyto úkony jsou prováděny zástupně na dvou nositelích úřadu.
Skutečnost, že se udělování svátostí zesnulým provádělo zástupně na živých, vychází z 1. Korintským 15,29: „Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít?“
Bůh provází člověka v různých životních situacích svým požehnáním. „Úkony požehnání“ rozumíme církevní úkony, prováděné při určitých příležitostech. Úkony požehnání nejsou svátosti.
Při úkonu požehnání projevuje Bůh svou náklonnost člověku, který upřímně prosí o požehnání. Skrze apoštoly a kněžské úřady žehná Bůh člověku a nabízí mu pomoc, milost a milosrdenství.
V širším smyslu je úkonem požehnání také vysvěcení církevní budovy, respektive místa pro shromažďování církevní obce.
Na bohoslužbě se provádějí následující úkony požehnání: konfirmace, přijetí do Novoapoštolské církve, udělení požehnání k zásnubám, sňatku a k výročí svatby. Na bohoslužbě se rovněž provádějí ordinace a další úkony, které se týkají duchovního úřadu.
Konfirmace (latinsky „confirmatio“: „posílení, potvrzení“) je úkon požehnání, při němž mladí křesťané přebírají odpovědnost, kterou za ně převzali jejich zákonní zástupci při Svatém křtu vodou a Svatém zapečetění.
Konfirmandi se zavazují k věrnosti vůči Bohu a veřejně, před obcí, se hlásí k novoapoštolské víře.
Od okamžiku konfirmace nesou odpovědnost za svůj život ve víře konfirmandi sami.
Prvním předpokladem konfirmace je přijetí Svatého křtu vodou a Svatého zapečetění. Dalšími předpoklady jsou pravidelné návštěvy bohoslužeb a výuky pro konfirmandy.
Konfirmandi mají znát základy novoapoštolské víry a články víry a snažit se vést život v souladu s evangeliem Ježíše Krista.
Konfirmace se koná na bohoslužbě. Nejprve konfirmandi před oltářem na otázku, zda chtějí jako novoapoštolští křesťané zachovávat Bohu věrnost, odpovědí „ano“. Po tomto vyznání před Bohem a obcí pronesou konfirmační slib. V něm veřejně slibují přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a žít v souladu s ním.
Po slibu a modlitbě vedoucího bohoslužby přijmou konfirmandi požehnání, které jim je uděleno vkládáním rukou.
Požehnání posiluje konfirmada v úsilí o dodržování konfirmačního slibu a vyznávání Ježíše Krista slovem i skutkem.
Konfirmační slib zní: „Zříkám se ďábla a všech jeho skutků a konání a odevzdávám se Tobě, trojjediný Bože, Otče, Synu a Duchu svatý, ve víře, poslušnosti a s upřímným předsevzetím: Tobě zachovat věrnost až do konce svého života. Amen.“
Je v něm vyjádřena pevná vůle konfirmanda vystříhat se všeho zlého a protivícího se Bohu a jít důsledně cestou evangelia. Konfirmand vyznává víru v trojjediného Boha a usiluje o to, aby celý svůj život vedl ve víře a poslušnosti vůči Bohu.
„Přijetí“ je úkon, při němž jsou na bohoslužbě v Novoapoštolské církvi slavnostně přivítáni křesťané jiných denominací.
Při přijetí se křesťané veřejně přihlásí k novoapoštolské víře. Po modlitbě jsou přijati ve jménu trojjediného Boha do Novoapoštolské církve. Od této chvíle jsou oprávněni k trvalé účasti na oslavě Svaté večeře Páně. Mají také přístup ke všem dalším úkonům požehnání v církvi.
Požehnání k zasnoubení se uděluje páru, který se zasnubuje. Zasnoubení je vážně míněný slib manželství. Zasnubující se pár stvrzuje při úkonu požehnání před Bohem a obcí, že se chce bohulibým způsobem připravit na manželství. K tomu přijme požehnání.
Požehnání k sňatku se uděluje po uzavření manželství.
Ženichovi a nevěstě je položena otázka, zda si budou za všech okolností věrni a chtějí jít společně cestou života v lásce. To oba slíbí před Bohem a obcí svým „ano“. Potom přijmou požehnání trojjediného Boha. Požehnání jim má pomoci dodržet slib, vést společný život harmonicky a překonávat složité situace s Boží pomocí.
Na přání manželů se požehnání uděluje k následujícím výročím svatby:
- stříbrná svatba (po 25 letech)
- rubínová svatba (po 40 letech)
- zlatá svatba (po 50 letech)
- diamantová svatba (po 60 letech)
- kamenná svatba (po 65 letech)
- platinová nebo svatba milosti (po 70 letech)
- nebeská svatba nebo svatba korunovačních klenotů (po 75 letech)
Při nich se manželský svazek znovu požehná a manželé jsou dál svěřeni do péče všemohoucího Boha.
Církevní budova se při první bohoslužbě předá svému určení. Během modlitby ve jménu trojjediného Boha se vysvětí a stane se místem zjevování Ducha svatého, tedy místem, kde bude zvěstováno Boží slovo a udělovány svátosti.
Vysvěcený kostel je místem uctívání Boha a také útočištěm všech, kteří hledají spásu. Zde je na bohoslužbách nabízena Boží milost a útěcha, posila víry a pokoj pro duši.
Jestliže se vysvěcený kostel už nepoužívá k bohoslužebným účelům, provádí se jeho odsvěcení. Na poslední bohoslužbě se ruší původní ustanovení církevní budovy jako posvátného místa k Božímu působení učiněné při vysvěcení. Odsvěcením se někdejší kostel opět stává obyčejnou budovou, která může být využívána jiným způsobem.
Svátosti se na bohoslužbě udělují po odpuštění hříchů a následné modlitbě.
Úkony požehnání se v zásadě konají po oslavě Svaté večeře Páně. Vzhledem k tomu, že konfirmace přímo souvisí se svátostmi Svatého křtu vodou a Svatého zapečetění, provádí se před oslavou Svaté večeře Páně. Před ní se provádí také přijetí do obce, neboť to v sobě zahrnuje oprávnění k účasti na Svaté večeři Páně.
Ordinace – tedy uvedení do duchovního úřadu, pověření vedením obce nebo oblasti, potvrzení nositele úřadu v jeho úřadu a uvedení duchovního na odpočinek následují po udílení svátostí. Provádějí se tedy po oslavě Svaté večeře Páně.
Ordinace provádějí výhradně apoštolové. Po úvodních slovech se apoštol dotáže ordinovaného nositele úřadu, zda je připraven úřad přijmout, chce Bohu věrně a poslušně sloužit, hájit evangelium Ježíše Krista a vykonávat úřad v souladu s novoapoštolským vyznáním víry. Dále se ho zeptá, zda je připraven vykonávat úřad v duchu Ježíše Krista, v lásce k věřícím a v poslušnosti víry.
To vše nositel úřadu stvrdí před obcí a Bohem, který ho povolává do služby. Úřad přijme v pokleku vkládáním rukou a modlitbou apoštola.
Hudbou na bohoslužbě se Bohu vzdává úcta a chvála (srov. Žalm 150).
Může vzbudit dojetí, naladit obec na zvěstování slova a zdůraznit Boží slovo. Zpěv obce a sboru nebo instrumentální hudba dodávají odvahu, sílu a důvěru. Ve smutku a sklíčenosti může přinést útěchu.
Hudba a rozjímání před bohoslužbou slouží k vnitřnímu usebrání a přípravě návštěvníků bohoslužby na zvěstování slova. Zpěvem v obci se všichni přítomní aktivně podílejí na bohoslužebném dění.
Před oslavou Svaté večeře Páně může obec projevit písní svou kajícnost. V písni zpívané během oslavy Svaté večeře Páně zase lásku a vděčnost vůči Bohu.
Na konci bohoslužby je všem přítomným uděleno požehnání trojjediného Boha. Závěrečné požehnání tvoří společně s trinitárním úvodem rámec bohoslužby. Vše, co se na bohoslužbě děje, vychází od trojjediného Boha.
Závěrečné požehnání obci vychází z 2. listu Korintským 13,13: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého buď s vámi se všemi!“
Věřící chtějí uctít Boha ve společenství. Vědí, že na bohoslužbě je kázáním upevňována víra a posilována naděje na Kristův brzký opětovný příchod. Na tuto událost se připravují na každé bohoslužbě. Dále chtějí zažít odpuštění hříchů a přijmout Svatou večeři Páně. Navíc se jim na bohoslužbě dostává požehnání.
Tomu, kdo lehkovážně vynechává návštěvu bohoslužeb, uniká požehnání, milost a síla z Božího slova a Svaté večeře Páně.
Jestliže se bohoslužeb neúčastníme často bez pádného důvodu, může se stát, že víra ochabne a touha po Božím slově se vytratí.
Hříchem je vědomé odmítání bohoslužby a milosti a jejich nedocenění.
Ano, požehnání pro nastávající matku se vždy uděluje mimo bohoslužbu. Zpravidla se koná v rodinném kruhu.
Požehnání před narozením je první viditelný úkon Boha na nenarozeném člověku a pozitivně se projevuje na duši budoucího novorozence. Úkon požehnání se provádí na nastávající matce. Tím ji Bůh posiluje, aby své dítě v prenatálním vývoji podporovala a pečovala o ně po stránce víry.
S požehnáním nastávající matky se pojí pomoc Boha v době těhotenství a porodu. Ale není příslibem bezproblémového těhotenství nebo porodu zdravého dítěte.
Církevní smuteční obřad je bohoslužba, která má pozůstalým přinést útěchu a posilu. Útěcha spočívá především v naději na Kristův opětovný příchod, s ním spojené zmrtvýchvstání zesnulých v Kristu a shledání se s nimi (srov. 1. Tesalonickým 4,13-18).
Slovo zvěstované při smutečním obřadu je určeno také nesmrtelné duši zesnulého, která je svěřena Boží milosti.
Smuteční obec shromážděná při smutečním obřadu obklopuje pozůstalé, aby jim projevila soustrast a zprostředkovala pocit jistoty a bezpečí. Kromě toho tak zesnulému prokazuje poslední úctu.
Při smutečním obřadu je přiměřeným způsobem vzdán hold zesnulému. Duše a duch zesnulého jsou svěřeny lásce Vykupitele Ježíše Krista s tím, aby je ochraňoval až do okamžiku zmrtvýchvstání k věčnému životu. Pomíjivá tělesná schránka bez duše je předána svému určení.
„V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš“ (1. Mojžíšova 3,19).
Zda a jak je mrtvé tělo pohřbeno, nemá vliv na vzkříšení mrtvých.
Význam duchovní péče lze odvodit z chování Ježíše Krista: Obracel se nezaujatě k hříšníkům a projevoval jim svou lásku. Naslouchal, pomáhal, utěšoval, radil, napomínal, posiloval, modlil se, učil.
Cílem duchovní péče nositelů úřadu je být věřícím oporou a připravovat je na Kristův opětovný příchod. Stát při sourozencích v nejrůznějších životních situacích a modlit se za ně.
Každému novoapoštolskému křesťanovi je nabízena osobní duchovní péče. Ta spočívá především v návštěvách konaných kněžskými nositeli úřadu (duchovními pastýři). Návštěvy věřících ale mohou provádět také diákoni.
V popředí duchovní péče při návštěvách je snaha prohloubit lásku k Bohu a jeho dílu, podpořit víru a rozšířit poznání Božího působení ke spáse lidí. Diskutuje se při ní o otázkách víry. Důležitou součástí návštěvy je společná modlitba.
V době nemoci je novoapoštolský křesťan navštěvován doma nebo v nemocnici. Nositel úřadu posiluje ve víře, utěšuje, modlí se, a pokud možno, slaví s nemocným Svatou večeři Páně.
Vzorem v osobní duchovní péči je Ježíš Kristus, který konal opakovaně návštěvy, jako například u Marie, Marty a Lazara nebo u celníka Zachea: „Ježíš mu řekl: Dnes přišlo spasení do tohoto domu“ (Lukáš 19.9).
Ano, známe zpověď. Zpovědí rozumíme doznání hříchů, přiznání viny před církevním nositelem úřadu.
K odpuštění hříchů sice není zapotřebí zpovědi, přestože možnost vyzpovídat se existuje. Jestliže věřícího navzdory odpuštění hřích nadále tíží a brání mu najít vnitřní klid, může se vyzpovídat před apoštolem. Není-li v naléhavém případě apoštol k zastižení, může se hříšník ve výjimečném případě vyzpovídat kněžskému nositeli úřadu, který potom z pověření apoštola a jménem Ježíše Krista udělí rozhřešení.
Duchovní péče je v širším smyslu také úkolem celé obce. Vztahuje se totiž i na praktickou pomoc v životě.
Zde platí Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. […] Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Matouš 25,35.36.40).
Duchovní péče o děti je především úkolem rodičů. Ti by měli svým dětem přiblížit základní hodnoty evangelia, vést je k lásce k Bohu a bližnímu a sami jim jít příkladem v modlitbách a obětavosti.
Nositelé úřadu a církevní učitelé z řad bratrů a sester podporují rodiče v jejich úkolu tak, aby z dětí vyrostly přesvědčení a zodpovědní novoapoštolští křesťané.
V hodinách náboženství se děti seznamují s obsahy víry a učí se vést zodpovědný život před Bohem. Tento cíl je odvozen z evangelia Ježíše Krista. Zároveň se podporuje společenství a pocit sounáležitosti mezi dětmi.
Učivo je přizpůsobené věku a vývojovému stupni dítěte.
Úkolem přípravky na nedělní školu je seznámit děti předškolního věku s Bohem a jeho působením. Tak si mohou děti už v útlém věku vytvořit důvěrný vztah k Bohu. V přípravce nejde v prvé řadě o předání poznatků, spíše o zprostředkování pocitu bezpečí a radosti z víry.
S nástupem do školy, resp. dosažením věku školní povinnosti navštěvují děti nedělní školu. Úkolem nedělní školy je:
- vzbudit a posílit radost ze společenství dětí Božích a z bohoslužeb,
- s pomocí biblických příběhů přiblížit dětem přiměřeně jejich věku Boží působení,
- upevnit víru v Boží přísliby,
- vysvětlit dětem průběh bohoslužby, význam svátostí, úkonů požehnání a církevních svátků.
Kromě nedělní školy se čas od času konají bohoslužby pro děti. Kněžští nositelé úřadu přibližují dětem Boží slovo přiměřeně jejich věku. Pomáhají jim tak pochopit Boha a jeho dílo. To, co děti dokážou vyvodit ze svých zážitků, se stává základem víry na jejich cestě životem.
Dětská bohoslužba se zaměřuje na potřeby dětí, aby se cítily pochopené, milované a v bezpečí. To, že ve svém okruhu mohou zažít bohoslužbu a přitom oslavit Svatou večeři Páně, je pro ně výjimečný zážitek.
V hodinách náboženství se děti pomocí biblických příběhů seznamují se zkušenostmi člověka s Bohem: probírají se dějiny spásy s ohledem na víru dítěte. Prohlubují se obsahy víry, rozšiřuje se poznání a vysvětlují se souvislosti božského plánu spásy. Děti se tak seznamují s trvalými hodnotami.
Díky náboženské výuce mají být děti schopny otevřeně vyznávat svou víru.
Výuka konfirmandů připravuje dorost na slib věrnosti Bohu skládaný při konfirmaci před obcí a převzetí odpovědnosti za svou víru. Obsahově se konfirmační výuka zabývá vyznáním víry, modlitbou Otče náš a Božím desaterem.
Mládeži je poskytována péče přiměřená věku. Duchovní pastýři jsou jim k dispozici i v rámci důvěrných rozhovorů, které se týkají nejrůznějších životních situací a otázek víry.
Duchovní péče o mladé lidi slouží k tomu, aby se z nich staly zodpovědné osobnosti s pevnou vírou. Mají se nadchnout pro hodnoty křesťanské víry a utužit se v nich. Tak si osvojí základy pro správné rozhodování v životě. Získají odvahu praktikovat, vyznávat a hájit víru před svým okolím. Navíc jsou motivováni k tomu, aby se angažovali v obci.
Důležitým úkolem duchovní péče o mládež je utužování společenství mezi samotnou mládeží.
Konají se speciální bohoslužby pro mládež, zpravidla na úrovni oblastí, někdy i mezinárodní v rámci dnů mládeže.
Smrtelně nemocní a umírající sourozenci potřebují zvláštní péči.
I věřící mívají strach z umírání a smrti. Tento strach nelze považovat za projev nedostatečné víry. Duchovní pastýř doprovází umírajícího na jeho těžké cestě a je mu oporou v jeho úzkostech.
Je třeba uchovávat naději na život s Bohem a čerpat z ní útěchu.
Duchovní péče o umírajícího zahrnuje odpuštění hříchů skrze duchovního pastýře, příslib pokoje Vzkříšeného a oslavu Svaté večeře Páně. Přijetí těla a krve Pána Ježíše zaručuje společenství s Božím Synem. Tak se umírajícímu na jeho poslední cestě dostává útěchy a posily.
Také naděje na shledání s těmi, kteří už odešli na věčnost, má pro umírajícího ve fázi odcházení pozitivní vliv.
Také duchovní péče o rodinné příslušníky umírajících je důležitá. Ve fázi, kdy si uvědomují, že ztrácí blízkého člověka, by měli cítit jistotu, že nejsou sami. Často jsou pro ně velkou oporou společné modlitby.
Těžkou chvíli loučení pomáhá unést jistota budoucího setkání. Zároveň rodinným příslušníkům pomáhá, když jim někdo připomene, co všechno pro umírajícího udělali.
Smutek člověk nesmí potlačovat. Důležité je nevyhýbat se truchlícím, projevit jim soustrast a modlit se s nimi. Truchlící musí mít pocit, že s ním duchovní pastýř soucítí. Přestože může mít duchovní obavy, aby se truchlícího nedotkl, nebo zbytečně nejitřil rány, neměl by se mu vyhýbat. „Neodvracej se od plačících a s těmi, kdo naříkají, i ty naříkej“ (Sírachovec 7,34).
Vyrovnat se se smutkem pomůže truchlícímu, když si uvědomí, že i Ježíš Kristus trpěl a zemřel. Díky vzkříšení Ježíše Krista může vstát z mrtvých i zesnulý; má podíl na Kristově vítězství nad smrtí (Římanům 14,7-9).
V rámci péče o pozůstalé mohou truchlící s duchovním mluvit o ztrátě milovaného člověka a o svých pocitech. Smutek, strach, zlost, svár s Bohem i pocit viny – o tom všem mohou mluvit s duchovním bez výhrad.
Je třeba připomínat také pozitiva, šťastné zážitky a okamžiky se zesnulým.
Duchovní péče poskytovaná truchlícím k vyrovnání se s odchodem blízkého člověka může trvat týdny, měsíce, někdy dokonce roky po smrti milovaného člověka.
V Novoapoštolské církvi se slaví následující svátky: Vánoce, Květná neděle, Velký pátek, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní svátky a Díkůvzdání za úrodu.
O Vánocích si připomínáme narození Ježíše Krista. Je to svátek vztahující se k hlavní události v dějinách spásy. Připomenutí prvního příchodu Syna Božího nás také upevňuje ve víře v jeho brzký opětovný příchod.
Na Květnou neděli si připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma u příležitosti oslavy židovských Velikonoc.
Na Velký pátek si připomínáme ukřižování Ježíše Krista a jeho smrt na obětišti. Boží Syn svou smrtí zlomil moc ďábla a moc hříchu.
„… řekl: Dokonáno jest. A nakloniv hlavu skonal“ (Jan 19,30).
Základem tohoto svátku je zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Ježíš Kristus vstal z mrtvých první den v týdnu, v neděli. Později byla pro oslavu Velikonoc stanovena určitá neděle v roce.
Svým zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus ukázal, že překonal i moc smrti. Vzkříšení Ježíše Krista je základem víry ve vzkříšení mrtvých a přináší naději na věčný život.
Nanebevstoupení Páně je připomenutím události, kdy byl Ježíš Kristus čtyřicátý den po Velikonocích vzat z kruhu apoštolů do nebe. „…před jejich zraky byl vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Dva andělé dali apoštolům slib: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“ (Skutky 1,3-11).
O Svatodušních svátcích – padesát dní po Ježíšově zmrtvýchvstání – si připomínáme den, kdy byl vylit Duch svatý. O Svatodušních svátcích neboli Letnicích se mluví také jako o „dni zrození Kristovy církve“. Apoštol Petr měl po vylití Ducha svatého kázání, při němž stál uprostřed ukřižovaný, vzkříšený Kristus, který předtím vstoupil do nebe.
Svatodušní svátky jsou také svátky radosti z toho, že je v církvi přítomen Duch svatý a působí v ní.
Díkůvzdání za úrodu je svátek, kdy vzdáváme dík Bohu jako Stvořiteli.
Na jedné neděli v roce – neděle Díkůvzdání za úrodu – se slouží bohoslužba, jejíž hlavní náplní je poděkování Bohu za všechno, co člověku daruje.
Věřící z vděčnosti přinášejí zvláštní oběť: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu“ (Žalm 50,23).
Bohoslužby o církevních svátcích se v zásadě slaví jako bohoslužby se Svatou večeří Páně.
Historická událost se připomíná čtením příslušných úryvků z Bible a objasňuje se její význam pro spásu lidstva.