04. Člověk a jeho potřeba spásy
Od prvotního hříchu je každý člověk hříšníkem: Ke hříchu ho svádí zlo. Žádný člověk nemůže žít bez hříchu, každý je do hříchu zapleten. Z tohoto stavu chce Bůh člověka vysvobodit, tzn. vykoupit, spasit.
Spása souvisí se slovem „vysvobození“, což znamenalo v původním významu slova rozvázání oprátek a pout. Vysvobození v souvislosti s obětí Ježíše Krista znamená, že člověk zapletený do hříchu je vysvobozen z pout zla.
Otázku, odkud se bere zlo, nelze rozumem uchopit ani vysvětlit.
Zlo je ničivá, Bohu odporující moc.
Zlo se projevuje různým způsobem – například ničením, lží, závistí, lakotou. Nakonec vede ke smrti.
Ano, zlo vystupuje také v zosobněné formě a bývá označováno mimo jiné jako „ďábel“ nebo „satan“ (srov. Matouš 4,1; Marek 1,13). Jako Kristův nepřítel se zlo označuje také jako „antikrist“.
Bůh dal lidem možnost rozhodnout se, jestli ho budou poslouchat, nebo ne. Když se člověk od Boha odvrátil a rozhodl se pro neposlušnost vůči Bohu, objevilo se zlo. Bůh tedy zlo nestvořil, jen ho dopustil tím, že ponechal člověku svobodu rozhodování.
Ne, zlo nebude existovat věčně. Moc zla zlomil už Ježíš Kristus. V 1. Janově 3,8 se o tom píše: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“
Po království pokoje dostane zlo poslední možnost postavit se Bohu. Potom bude zcela zbavené moci. V novém stvoření už zlo nebude existovat.
Království pokoje: viz otázky 575 a další
Bůh přikázal Adamovi a Evě, aby nejedli ze stromu poznání dobrého a zlého, který rostl uprostřed zahrady Eden. Bůh také upozornil na důsledky překročení tohoto příkazu: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (1. Mojžíšova 2,17). Ďábel ovlivnil člověka a vzbudil v něm pochybnost o Božích slovech: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (1. Mojžíšova 3,4.5). Adam a Eva podlehli pokušení a zhřešili. Vzepřeli se Bohu, překročili jeho přikázání a pojedli ovoce z tohoto stromu. Tato neposlušnost vůči Bohu se označuje jako „prvotní hřích“.
Prvotní hřích přinesl do lidského života změny, které člověk nemohl zvrátit. Začal se bát Boha a schovával se před ním. Narušil se i vztah mezi lidmi navzájem, podobně jako vztah člověka ke stvoření.
Od té doby je lidský život plný námahy a je časově omezený: „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (1. Mojžíšova 3,19).
Dalším důsledkem prvotního hříchu bylo odloučení člověka od Boha: Bůh vyhnal člověka ze zahrady v Edenu (srov. 1. Mojžíšova 3,23.24).
„Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“ (1. Mojžíšova 3,23.24).
Boží láska k člověku zůstala i po prvotním hříchu. I přes lidskou neposlušnost se Bůh o člověka postaral: udělal Adamovi a Evě kožené suknice a přioděl je (srov. 1. Mojžíšova 3,21).
Boží láska k hříšnému člověku se projevila dokonalým způsobem, a to vysláním Ježíše Krista, který zvítězil nad hříchem. „A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými“ (Římanům 5,18.19).
Po prvotním hříchu se hřích mezi lidmi velmi rozšířil: I přes Boží varování zabil Kain svého bratra Ábela (srov. 1. Mojžíšova 4,6-8).
Časem lidé hřešili čím dál víc, a tak se Bůh rozhodl, že je potrestá, a seslal potopu. Jen Noe našel u Boha milost. Na Boží příkaz postavil archu, ve které se spolu se svou rodinou zachránil (srov. 1. Mojžíšova 6,5-7.17.18).
I přes toto potrestání byli lidé vůči Bohu nadále neposlušní. Bible zmiňuje například stavbu babylonské věže. Bůh zmařil úsilí stavitelů věže pro jejich pýchu a touhu po slávě tím, že jim zmátl řeč, aby si navzájem nerozuměli (srov. 1. Mojžíšova 11,1-8).
„I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej“ (1. Mojžíšova 4,8).
Ano, počínaje prvotním hříchem podléhají všichni lidé moci hříchu. Hřích vede k odloučení od Boha, to znamená k duchovní smrti: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (Římanům 5,12). Člověku zůstal sklon k hříchu (konkupiscence); vlastní silou nedokáže obnovit stav, kdy žil bez hříchu.
Sklon k hříchu (konkupiscence): Prvotním hříchem vznikl u člověka sklon k hříchu. Ten se nazývá „konkupiscence“. Z něho vznikají hříšné myšlenky a činy. Ačkoliv mohou být hříchy odpuštěny, sklon hřešit přetrvává.
Ano, z prvotního hříchu člověka plynou pro stvoření dalekosáhlé důsledky: Země je prokleta: „… jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ (srov. 1. Mojžíšova 3,17.18). Původně dokonalé stvoření je od té doby poškozené. I stvoření musí být vysvobozeno z prokletí, které na něm spočívá.
„Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti … Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku … Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ (Římanům 8,20-22).
Hřích je všechno, co odporuje Boží vůli a příčí se Boží povaze, tedy veškerá slova, činy a myšlenky, které jsou v rozporu s Boží vůlí a povahou. Hříchem také je, když záměrně nečiníme dobro (srov. List Jakubův 4,17). Každým hříchem se člověk proviní vůči Bohu.
Hřích je absolutní, nelze jej relativizovat. Odlučuje od Boha.
Naproti tomu je ale možné vycházet z toho, že Bůh bude lidské provinění pramenící z hříchu hodnotit ve své spravedlnosti a ve svém milosrdenství odlišně.
Vysvětlivky k míře viny: Existuje rozdíl v posuzování viny. Pokud například někdo něco ukradne z hladu, nebo proto, aby uspokojil své nadstandardní potřeby. V obou případech se jedná o hřích, a sice o porušení sedmého přikázání. Vina pramenící z tohoto hříchu je ovšem odlišná. – Bůh ve své vševědoucnosti vždy spravedlivě posuzuje, do jaké míry se člověk hříchem provinil. Určitou roli budou hrát různé vlivy a situace, v nichž se lidé ocitnou, jako například společenské struktury, nouze, patologické predispozice atd.
Aby se člověk dostal do blízkosti Boží, musí mu být odpuštěny hříchy.
Bůh určuje, co je hřích. V žádném případě o tom nerozhoduje člověk.
Co je hřích, tedy co odporuje Boží vůli, se můžeme dozvědět z Písma svatého:
- porušení Desatera Božích přikázání (srov. 2. Mojžíšova 20,20),
- porušení slibu, který jsme dali Bohu (srov. 5. Mojžíšova 23,22),
- nevíra v Krista (srov. Jan 16,9),
- lakota, závist a tak podobně.
Na hřích nás upozorňuje Duch svatý během kázání.
Bůh daroval člověku svědomí, rozum a víru. Pokud člověk tyto dary využívá, reaguje správně na náklonnost Boha vůči němu.
Svědomí, rozum i víru má ovlivňovat Ježíš Kristus.
Svědomí může pomáhat udělat taková rozhodnutí, která odpovídají Boží vůli. Svědomí zvažuje, co je dobré a co zlé. Navíc pokud se svědomí řídí rozumem a vírou, dokáže člověku napovědět, jestli se svým chováním neprovinil vůči Bohu a svému bližnímu.
Rozum může vést člověka k bohulibému chování. Na základě rozumu dokáže člověk odpovídat za své jednání před Bohem a před bližním. Rozum je také zapotřebí k pochopení evangelia a k vyznávání víry.
Ano. Lidský rozum není schopen ve své omezenosti uchopit Boha v jeho nekonečnosti. Boží povaha a jednání převyšují každé lidské pomyšlení (srov. Filipským 4,7). Z toho vyplývá, že rozum nemůže být mírou všech věcí.
„A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4,7).
Víra v sobě zahrnuje důvěru, poslušnost a věrnost vůči Bohu. Člověk z ní čerpá naději na Boží milosrdenství a pomoc. V Židům 11,1 se k tomu píše: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“
V počátku víry stojí vždy Bůh, který se zjevuje slovem a skutkem. Víra je Boží dar. Pravá víra pramení z milosti Božího vyvolení.
Současně je víra také úkolem pro člověka. Jestli a do jaké míry člověk uvěří, závisí totiž i na jeho účasti: Člověk musí chtít věřit. Proto je třeba se za víru modlit.
„Věřím, pomoz mé nedověře“ (Marek 9,24).
Po člověku se žádá, aby přijal slovo Boží, aby mu uvěřil a podle něho jednal. Ježíš Kristus požadoval: „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Přislíbil, že „žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale bude mít život věčný“ (Jan 3,16). Následky nevíry zmiňuje se všemi důsledky: „Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších“ (Jan 8,24).
„Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova“ (Římanům 10,17).
Víra v Ježíše Krista je předpokladem spásy:
- že se Bůh smířil s hříšníkem,
- že se člověk mohl stát Božím dítětem (srov. Jan 1,12),
- že člověk může dosáhnout věčného společenství s Bohem.
„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu“ (Židům 11,6).
V Písmu svatém se výraz „spása“ používá ve smyslu „záchrana“, „ochránění“ a „vykoupení“. „Dějinami spásy“ se rozumí počínání Boha, který dopřává lidem spásu.
Události od prvotního hříchu až po nové stvoření se označují jako Boží „plán spásy“. My lidé sice Boží plán spásy neznáme do posledního detailu, ale z průběhu dějin spásy můžeme rozpoznat Boží záměr pomoci lidem.
Způsob a míra spásy se v jednotlivých obdobích dějin spásy liší. Nad vším spočívá Boží vůle spasit všechny lidi, a to v kterékoliv době.
Ve starozákonní době se naděje na spásu upínala v prvé řadě na záchranu z pozemské nouze a zajetí. Postupně se začala naděje na spásu Izraele čím dál více vztahovat k očekávanému Mesiáši.
Původcem věčné spásy je Ježíš Kristus: „Tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy“ (Židům 5,9). On je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem (srov. 1. Timoteovi 2,5). Ve Skutcích 4,12 se dosvědčuje: „V nikom jiném [než v Ježíši Kristu] není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“
Ježíš Kristus je Bohem seslaný Spasitel, Vykupitel, který zvítězil nad hříchem. V něm člověk nachází spásu a vykoupení ze škody, kterou zapříčinil hřích: Oběť, kterou přinesl Ježíš na kříži, umožňuje osvobození od hříchu a ruší odloučení člověka od Boha.
„Prostředník“: Ježíš Kristus se stává „prostředníkem“, tedy zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem. To znamená, že zastupuje lidi před Bohem a Boha před lidmi. Je Přímluvcem lidí před Bohem a sděluje lidem Boží vůli. Kromě toho je „prostředníkem“ na cestě ke spáse; přivádí zpět do společenství s Bohem.
„Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny… " (1. Timoteovi 2,5.6).
Spása skrze Ježíše Krista je nabízena všem lidem, jak živým, tak mrtvým.
Dnes žijeme v období božského plánu spásy, v němž je shromažďována Kristova nevěsta a připravována na Kristův nový příchod. Proto zprostředkovávají apoštolové spásu zvěstováním Božího slova a udílením svátostí.
Nikdo nemůže dosáhnout spásy sám od sebe. Člověk dosáhne spásy tehdy, když bude věřit v Ježíše Krista a nechá na sebe působit to, co dal Ježíš lidem ke spáse: svátosti a slovo Boží.
Až Kristus znovu přijde, vstoupí Kristova nevěsta prostřednictvím svatby v nebi do věčného společenství s Bohem.
Podle Písma svatého se plán Boží spásy naplní novým stvořením.
Vyvolení vždy vychází z Boží vůle. Boží rozhodnutí nemůže nikdo ovlivnit.
Bůh povolává jednotlivce nebo skupiny lidí, protože s nimi sleduje nějaký svůj záměr. Zároveň jim tím dává odpovědnost.
Ano, už během stvoření došlo k Božímu vyvolení: Bůh vyvolil člověka ze všech svých tvorů a dal mu úkol, aby si podmanil zemi.
Ve Starém zákoně najdeme mnoho dalších příkladů:
- Noe byl vyvolen, aby postavil archu.
- Abraham, Izák a Jákob byli vyvoleni k tomu, aby skrze ně došla požehnání všechna pokolení země.
- Mojžíš byl vyvolen k tomu, aby vysvobodil izraelský lid z egyptského otroctví, a Jozue byl vyvolen k tomu, aby ho dovedl do zaslíbené země.
- Vyvolen byl také izraelský lid: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoliv proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje“ (srov. 5. Mojžíšova 7,6-8).
Ježíš vyvolil ze zástupu svých učedníků apoštoly a vyslal je do celého světa s pověřením, aby učili a křtili. Tím nezůstalo vyvolení Božího lidu omezeno na Izrael, nýbrž zahrnuje všechny, kteří věří v Ježíše Krista, židy i pohany. Tak Bůh vyvolil lid Nové smlouvy (srov. 1. Petrův 2,9).
Petr byl vyvolen ke zvláštní službě v církvi, Petrově službě.
„Pohany“ jsou od starozákonní doby nazývány všechny neizraelské národy, tedy lidé, kteří neslouží Abrahamovu Bohu, ale jiným bohům. Také v novozákonní době byli nežidé označováni jako „pohané“, ať byli pokřtěni, nebo ne.
Ne, nikdo nemá nárok na Boží vyvolení, protože se zakládá na svobodném rozhodnutí Boha. Vyvolení nelze uchopit lidským rozumem.
Z pohledu evangelia je vyvolení dar Boží lásky. Člověk má svobodu rozhodnout se, jestli tento dar přijme, nebo odmítne.
Vyvolení Bohem ale neznamená, že je od začátku předurčeno, jak bude člověk jednat.
Bůh vyvolil člověka pro jeho vlastní spásu, ale zároveň i pro spásu druhých. Jestliže Bůh někoho vyvolí, je s tím spojen úkol i zodpovědnost. Přijetí vyvolení ve víře znamená, že dotyčný bude důsledně následovat Ježíše Krista jako původce spásy, tedy podřídí svůj život evangeliu. To znamená, že se mu dostane Božího požehnání.
Vyvolení má dopad také na budoucnost: Až Ježíš Kristus nastolí svou říši pokoje, bude královské kněžstvo zvěstovat všem lidem radostnou zvěst o spáse v Kristu. K tomu budou vyvoleni ti, kteří budou mít podíl na prvním vzkříšení.
Požehnání je projev Boží náklonnosti, kterou si nikdo nemůže zasloužit. Dojít požehnání znamená přijmout od Boha dobrodiní. Požehnání v sobě zahrnuje Boží sílu a zároveň je příslibem Boží pomoci a přítomnosti. Opakem požehnání je prokletí.
Bůh často uděluje požehnání prostřednictvím lidí, které k tomu pověří. Nikdo nemůže požehnat sám sobě.
Požehnání se projeví, když ho uchopíme ve víře. Zda bude mít trvalé účinky, závisí také na postoji a způsobu života požehnaného.
Požehnání je Boží dar, který se může stále obnovovat. Požehnání může přecházet z bezprostředně požehnaného na příští generace.
Bůh své stvoření požehnal a každému životu uložil, aby se rozmnožoval. Stvoření svěřil člověku a k tomuto úkolu mu požehnal.
Boží požehnání bylo sice prokletím hříchu ve svém účinku omezeno, ale nebylo zrušeno. Po potopě světa ho Bůh obnovil. Co toto požehnání zahrnuje, vyjadřuje Boží příslib: „Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země“ (1. Mojžíšova 8,22).
O požehnání stvoření se vyjadřuje Nový zákon: „Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání“ (Židům 6,7). Z tohoto požehnání mají prospěch všichni lidé.
„Protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5,45 b).
Příslib požehnání je součástí smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. Ve Staré smlouvě se Boží požehnání projevovalo především pozemským blahem, jako například vítězstvím v boji s nepřítelem, dlouhým životem, bohatstvím, početným potomstvem, úrodností země.
Abraham byl požehnaný Bohem: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (1. Mojžíšova 12,2.3). Toto požehnání předčilo příslib osobního blaha; umožnilo Abrahamovi stát se požehnáním i pro ostatní.
Boží požehnání záviselo na tom, zda izraelský lid sloužil pouze Bohu a poslouchal jeho přikázání, nebo ne. Pokud Boží lid Boha neuposlechl, čekalo ho prokletí. Rozhodnutí měl lid Boží ve svých rukou: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha“ (5. Mojžíšova 11,26-28).
Boží požehnání v Nové smlouvě vychází od Ježíše Krista.
Ježíš žehnal svým slovem, svými zázraky, svým způsobem života. Na děti vkládal ruce a žehnal jim, hříšníkům odpouštěl hříchy. Největší požehnání spočívá v tom, že obětoval svůj život bez hříchu ke smíření pro všechen lid.
Nejdůležitější v duchovním životě je Boží požehnání, kterého se nám dostává skrze Ježíše Krista. V Efezským 1,3 se o tom píše: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“.
Toto požehnání zahrnuje mimo jiné
- vyvolení už před stvořením světa (srov. Efezským 1,4),
- vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Efezským 1,7),
- poznání Božího záměru (srov. Efezským 1,9),
- označení za dědice budoucí slávy (srov. Efezským 1,11),
- poznání Boží pravdy v evangeliu (srov. Efezským 1,13),
- zapečetění darem Ducha svatého (srov. Efezským 1,13).
Věřícímu se dostává mnoho Božího požehnání na bohoslužbě. Také oběť přináší požehnání – to je základní zkušenost křesťana.
Člověk je vyzván, aby se za Boží požehnání modlil a choval se tak, aby ho byl hoden.
Věřící prokáže svou vděčnost za Boží požehnání tím, že povede bohabojný život a bude poslušný ve víře.
Hojnost požehnání spočívá v tom, že člověk má věčný podíl na Boží slávě.
Ano, Bůh dal izraelskému lidu zákon prostřednictvím Mojžíše. Tento zákon je zapsaný v pěti knihách Mojžíšových a nazývá se „Mojžíšův zákon“. Jeho hlavní náplň je shrnuta v Božím desateru. Rovněž přikázání o lásce k Bohu a k bližnímu je součástí Mojžíšova zákona.
Mojžíšův zákon vede k bohulibému jednání. Bůh v něm říká, jak vést život, ukazuje cestu k dobru a pomáhá vyhýbat se zlu.
„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem" (Micheáš 6,8).
Izraelský lid považoval Mojžíšův zákon ve starozákonní době za nejvyšší a závazný řád. Byl považován za cestu ke spáse. Vycházelo se z toho, že člověk, který tento zákon dodržuje, najde u Boha zalíbení a Bůh ho přijme.
Z pohledu evangelia není Mojžíšův zákon cestou ke spáse. Ale ukazuje cestu, která vede ke spáse: Ježíše Krista.
Nikdo nemůže dodržet celý zákon. Proto není možné dosáhnout spásy pouze vlastním přičiněním. Člověk musí dospět k názoru: „Jsem hříšník a potřebuji odpuštění hříchů.“ Předpokladem pro odpuštění hříchů je víra v Ježíše Krista.
Náplní evangelia je Boží jednání v Ježíši Kristu, které vede ke spáse lidí. Evangelium zahrnuje vše, co Ježíš učil a co se týká jeho osoby, od narození až po smrt na kříži, vzkříšení a opětovný příchod. Evangelium říká, že Ježíš Kristus je jediná cesta ke spáse.
Evangelium se také nazývá „slovo o kříži“ (1. Korintským 1,18) a „slovo o smíření“ (2. Korintským 5,19).
Zákon i evangelium vyjadřují Boží vůli, která má hříšníkovi pomoci ke spáse.
Zákon poukazuje především na příkazy a zákazy, aby člověka přivedl k bohulibému jednání. Jediný člověk, který tento zákon dokonale naplnil, aniž by se dopustil poklesku, byl Ježíš Kristus: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Matouš 5,17).
Stále platnou a nezbytnou část Mojžíšova zákona shrnul Ježíš Kristus v přikázání lásky k Bohu a bližnímu: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. […] Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Matouš 22,37.39).
Po svém vzkříšení vysvětlil učedníkům, že se v něm naplnilo všechno, co je psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech (srov. Lukáš 24,44).
Z toho plyne: Kristus je naplněním a zároveň cílem zákona. Představa Staré smlouvy, že zákon je cestou ke spáse, s Kristem skončila. Ježíš nastolil novou cestu, cestu milosti.
„Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří" (Římanům 10,4).
Nejprve musí člověk poznat, že je hříšník. Dále musí uvěřit tomu, že skrze Ježíše Krista se hříšník může smířit s Bohem, svou vírou v Krista může dosáhnout spravedlnosti před Bohem: „A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život“ (Římanům 5,18).
Spravedlnost před Bohem / ospravedlnění: Být spravedlivý před Bohem, tedy dosáhnout spravedlnosti, znamená: věřící je Bohu milý. Bůh se ujímá hříšníka, daruje mu milost a odpuštění.
Spasení si člověk nemůže zasloužit dobrými skutky. Spasení vychází pouze z Kristovy milosti. Ke spáse je zapotřebí víra v Krista.
Dobré skutky jsou projevem živé víry. Člověk by se měl na základě své víry snažit o svatý způsob života, který se projevuje také jeho skutky.
„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem …“ A člověk by měl reagovat takto: „abychom … žili spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Titovi 2,11-14).